Tělesnost a sexualita

První teorie Sigmunda Freuda byla spojena se sváděním. Traumatickou událost, která měla většinou sexuální povahu, nebylo možné emocionálně odžít, odřízla se od vědomí a vracela se formou tělesných příznaků. Tělo se snažilo poukázat na to, co duše skrývala. Odkrytí příběhu, který v sobě skrývalo tělo, mělo být cestou k vyléčení. Dnes už víme, že to tak jednoduché není. I Freudovy pozdější práce upozorňují na to, že duševní aparát je přece jen o něco komplexnější. Sexualita však zůstala nadále nití, která se psychoanalýzou vinula a v některých jejích směrech se vine dodnes. 

Infantilní sexualita

Od myšlenky reálného sexuálního traumatu se Freud brzy odklonil, ukázalo se totiž, že traumata měla často fantazijní charakter. Slovo fantazijní neznamená, že by si člověk danou věc vymyslel. V jeho psychické realitě se událost takto opravdu odehrála. Propojení psychické reality a sexuality nastalo v konceptu infantilní sexuality. Ta byla v době svého představení opravdu skandální. Freud nejprve odmítl myšlenku, že by homosexualita a různé perverze byly patologickými degeneracemi. Tvrdil, že tyto odchylky od toho, co se považuje za „normální“, jsou přítomny v každém z nás a liší se pouze v míře, jakou se prezentují. Považoval je za součást infantilní sexuality. To, že i dítě disponuje nějakou sexualitou, v té době už nebylo novinkou. Již v 19. století se vymýšlely různé způsoby, jak zamezit dětem v masturbaci, některé drastické, jiné méně. Tvrdit, že dítě disponuje sexualitou, byla jedna věc. Avšak připsat kojení nebo různým dětským činnostem a hrám sexuální povahu, to byla věc jiná. Je ovšem nutno dodat, že nemluvíme o sexualitě dospělé a o sexuálním aktu jako takovém. 

Vývojové fáze a erotogenní zóny

Vývoj lidské sexuality je totiž dvoufázový. Po narození se slast spojuje s různými částmi těla, které nazýváme erotogenní zóny. Každá erotogenní zóna má svůj psychický ekvivalent a s vyvíjejícím se psychickým aparátem se také rozšiřují a znásobují erotogenní zóny. Počáteční svět dítěte postavený na pocitu hladu a sytosti se rozšiřuje na anální oblast a v psychice se objevuje téma kontroly a čistoty. Svět je najednou širší a dítěti se otevírají nové možnosti. Neznamená to, že by svět orality zmizel, pouze je přepracován a přidán do světa anality. Následně nastupuje fáze falická, která staví dítě nejzřetelněji do pozice, ve které se s dospělou sexualitou musí konfrontovat. Nejenže má máma (nebo táta) někoho jiného, ale dítě samo je postaveno do situace, v níž vnímá, že je v něčem jako máma a v něčem jako táta. Zároveň ale naráží na limity, které tato situace nese. Klasickým žargonem řečeno, dítě sice může mít genitál jako otec (nebo matka), ale jeho vztah k mámě (tátovi) je přece jen jiný, než jaký mají máma s tátou navzájem. S tím se musí dítě nějak vyrovnat. Samozřejmě mluvím o klasické oidipské situaci, která v dnešní době není in. Oprostíme-li se však od zavádějících pojmů, jde o to, že v dítěti se ukotví element vyloučenosti a nastaví se mezigenerační a pohlavní rozdíly. Psychická realita je tak znovu o něco rozšířenější a sexualita v ní začíná mít daleko jasnější roli. Následuje období latence, které končí nástupem puberty. V ní dochází k posílení oidipských zákazů na rovině psychické, na rovině biologické je mladý člověk schopen reprodukce. Infantilní sexualita se zhustí a přepracuje do primátu genitálu a člověk si bude hledat milostný objekt mimo rodinné vztahy. I když se všechny předchozí fáze setkají v primátu genitálu, neznamená to, že by zmizely – není žádným tajemstvím, jak důležitou roli v dospělé sexualitě a sexu hrají. Z pozice samotné reprodukce by byla jejich přítomnost zbytečná. Zásadní jsou však pro fantazijní svět. A to jsme u fantazijního světa vědomého. Co teprve ten nevědomý? 

Fantazie, vytěsnění a hádanka

Kromě toho, že je infantilní sexualita vázána na různé erotogenní oblasti těla, je její velká část vytěsňována do nevědomí. Slovo infantilní totiž neodkazuje ani tak k vývojovému období jako k nemožnosti integrace do symbolického systému vědomí. Slovo infans totiž znamená „ten, kdo nemluví“. Rané zážitky, které dítě vnímá, jsou pro něj částečně srozumitelné, část z nich si však nedokáže vysvětlit. Tyto zážitky mohou být, a často i jsou, silně emocionálně zabarvené, ale nelze je zařadit do systému, kterým dítě v daný moment disponuje, a zůstávají tak vytěsněné. Po primárním vytěsnění, které určí, jak bude možné s těmito nesrozumitelnými zážitky dále nakládat (vytěsňovat je), je důležitá i Freudova představa primární scény. Není to vzpomínka na konkrétní scénu, kterou by dítě vidělo, ale odkazuje ke světu sexuality, kterému dítě nerozumí, ještě ani nemůže. Představme si dvouleté dítě, jak stojí před ložnicí rodičů, kam nemá přístup. Samozřejmě, že neví, co se děje za dveřmi, ale může o tom mít různé představy. Jedna z nich může být, že to je něco příjemného, z čeho ho vynechali. To vyvolá různé pocity, které jsou velmi silné. V závěru tedy nezbude nic jiného, než si situaci vysvětlit po svém a velkou část dění vytěsnit. Samozřejmě se jedná o velmi zjednodušený popis. Důležité je, že vzniká jakási hádanka a její značná část je vytěsněná. Tuto hádanku posilují i rodiče, kteří do vztahu chtě nechtě vnášejí sexualitu, ať už ve formě jejího skrývání před dítětem, nebo ve formě vlastní vytěsněné infantilní sexuality. Tato hádanka pak bude provázet člověka celý život. Lidé mají různé fantazie o tom, jací jsou ostatní, jací jsou oni sami a jak si představují vzájemné interakce. Velká část těchto fantazií má však svůj nevědomý kořen (v hádance) a realizuje se v reálných vztazích, v nichž občas všichni narazíme na situace, které jsou nám nesrozumitelné. 

Psychoanalytický vztah a integrace „překlepů“

Existuje však jeden specifický vztah, který „překlepům“, jež se nám v životě dějí, pomáhá porozumět. Mám samozřejmě na mysli vztah psychoanalytický. Ten totiž „překlepy“ vyprovokovává – nesugeruje ani nevyvolává – a nabízí možnost přepracovat je a integrovat do příběhu jedince. Cestou vědomých fantazií a chování umožňuje dostat se k fantaziím infantilním, nevědomým. Představme si klienta, který přijde na hodinu se slovy, jak skvěle si před terapií zamasturboval. Nebo klientku, která najednou během terapeutického sezení začne jíst tyčinku a nabídne vám ji. Jsou to příklady infantilní sexuality skryté pod rouškou sexuality dospělé. Nejde o to interpretovat jejich sexuální obsah, ale pokusit se spolu s klientem porozumět tomu, jakou roli podobné „překlepy“ hrají v jeho fantazijním světě a následně ve světě vztahovém. Nebo si představme klientku, která chodí na terapii roky a ani jednou nemluvila o sexu. Kam se sex z hodin ztrácí? Jakou roli v jejím životě má? Jsou to samozřejmě jen zjednodušené fragmenty s velmi vágním kontextem. Poukazují však na to, jak důležitá je ve vnitřním světě člověka nejen sexualita, ale i její infantilní část. Tu si totiž mnohokrát neuvědomujeme – což je logické, když je nevědomá –, ale to neznamená, že by v nás nepracovala. Jistě nelze vše redukovat na sexualitu, Freud ve své závěrečné revizi pudové teorie také tvrdil, že sexualita je pouze jednou z funkcí erosu, tedy pudu života. Ale pokud se bavíme o sexualitě a psychoanalýze, díváme se převážně optikou sexuality infantilní. A k tomu nejenomže má psychoanalýza co říci i dnes, ale přímo vstupuje do jazykové komunikace s tím, co jazykovou povahu nemělo. A v tomto bodě se možná setkávají všechny odnože psychoanalýzy, ať už s konceptem sexuality zacházejí jakkoli.

Tomáš Puškárik 

Autor je psycholog, kandidát České psychoanalytické společnosti. Je jedním z editorů online časopisu Psychoanalýza dnes. Pracuje v Denním sanatoriu Horní Palata. 

Repro: Kamila Ženatá