Cesta okouzlením

Asi není mnoho témat, která jsou pro muže tak obtížná. Psát o ženách a ženském. Vždy hrozí pochybení, nedorozumění. Ale není nedorozumění mezi těmito dvěma částmi světa vlastně v základu jeho částečně bolestivé povahy? Bolestivé i krásné. Nejsou ženy – matky, manželky, partnerky, milenky a dcery – to nejcennější, s čím se muž potkává, o co mu v životě jde a co tak často ztrácí a znovu hledá? Není už prvotní příběh o Adamovi a Evě plný trochu nepochopitelného napětí? Není vzorcem, který si neseme životem a stále ho nějak kopírujeme a opakujeme? 

Nedávno jsem na sociálních sítích zahlédl krátké video. Byly na něm polonahé ženy protestující proti fašizaci společnosti v kontextu dění v USA i v Evropě. Byly nepřehlédnutelné, hlasité a bojovné. Toto video mi shodou okolností zobrazili dva mí přátelé, a to zcela v jiném kontextu a s protichůdnými postoji. Jeden byl zesměšňující, druhý oslavující. Ženy bojovnice hodné největšího obdivu za statečnost, nebo ženy lacině na sebe strhávající pozornost? Už jenom se vyjádřit jsem cítil jako bolestnou výzvu plnou potenciálních konfliktů a zařazení se na jednu, či druhou stranu. V takovém světě dnes žijeme. Jako by nebylo střední cesty. Ostrý skalpel se zařezává do těla muže a nutí ho, aby zaujal jasný názor, jednoznačný postoj. Nejednoznačnost Evy, animy, musí z těla pryč. Ale opravdu musí? To by se ztratila možnost být v obejmutí všeho – toho i onoho. Možná je tedy lepší, aby se muž vyslovováním a psaním odhaloval, ačkoli ho skalpel zraňuje, a spolu s Evou v sobě riskoval, že na některém z pólů objat nebude. 

Služebníci neukojitelného Erota

Jsme zahlceni obrazy, informacemi, zážitky. A byť se tomu bráníme, současně chceme víc a víc. Chceme toho nekonečně. Nejzářivější z nekonečna je pak sám Eros, bůh lásky. Nikdy ho není dost. Chceme se jím večer přikrývat a ráno sprchovat. Někteří hltají stránky bulváru, jiní reklamní poutače, červenou knihovnu, romantické seriály i méně romantické porno. Nikdy nic nestačí. Síla a šíře tohoto božstva má ze své podstaty neukojitelnou podobu. Většina lidí je velmi udatná ve svém každodenním boji proti sexualitě. Snaží se nedat na sobě znát nic ze svých fantazií a tužeb. Kupují si řádný oděv, řádně se tváří a navrch si nasadí řádný klobouk. Hovoří o slušných věcech, jako například kde byli na dovolené, jaké bylo počasí a kde se lze dobře najíst. Tajné tužby na plovárně nebo v baru prozradí nanejvýš nejintimnějším přátelům, pokud takové mají. Pakliže patří ke vzdělané vrstvě, hovoří o umění či náboženství nebo o psychoanalýze (Dieter Duhm).

Eros toužíme mít stále na dosah, jako mobilní telefon. Potřebujeme ho mít po ruce, protože „co kdyby“. Co kdyby zrovna teď přišel?! Zjevil se ve své nekonečné síle a prudkosti. Musím být přece připraven kliknout a rychle se spojit. A kvalita toho, co je „po ruce“, se neuvěřitelně zvyšuje. Zvyšuje se rozlišení, variabilita, ostrost, barevnost, dostupnost. Stačí být „online“, v síti, a eros je tady. Technologie přináší až neskutečnou skutečnost. Skoro by se zdálo, že na starý tělesný eros můžeme zapomenout. Máme zde ten virtuální, všudypřítomný, čistý, bezpečný. Eros, který možná ani nikoho nepotřebuje, je soběstačný, oboupohlavní, hermafroditní. Je hygienicky i citově bezproblémový. Je z jiné reality. Je tedy nehmatatelný a nefyzický, i když i tomu se snaží technologie vzdorovat. Nemůžeme-li však eros nahmatat, můžeme ho mít vůbec na dosah? Není hmatatelnost to klíčové, co hluboce působí navzdory nedokonalosti?