Melodrama jako cesta k pochopení vztahů

Melodrama se začalo v kultuře objevovat už více než sto let před počátkem kinematografie – v souladu s duchem romantismu vznikly v druhé polovině 18. století první melodramatické opery v čele s Rousseauovým Pygmalionem. Byla to díla vyznačující se přehnanou sentimentalitou, černobílými postavami a snahou vyvolat u publika co nejvýraznější emoční odezvu. Tu umocňovala návodná hudební složka i přepjatost v chování figur či v nastíněných situacích, často na úkor psychologické uvěřitelnosti či komplexity. Rozum se musel odsunout do pozadí, prim hrály emoce.

Přestože časem došlo k vývoji formální stránky – měnil se třeba poměr hudby, recitování a vyloženě hraných pasáží –, příběhové prvky zůstaly zachovány. Zřejmě vrcholem této čitelnosti je takzvané viktoriánské melodrama, explicitně obsahující šest daných typů postav i směřování zápletky. Navzdory předvídatelnosti či možná právě díky ní se tento formát těšil velké popularitě, a tak není divu, že postupně se etablující filmové umění využilo melodramatu jako osvědčeného způsobu k silnému působení na publikum.

I zde však došlo k určitým proměnám. Zatímco starší melodramata sázela na vyhrocené konflikty, kvůli nimž hrdinové a hrdinky trpěli stále více a extravagantněji, v posledních dekádách nabyly na důležitosti spíše témata pracující s tragikou v prostředí rodinného krbu a s neutěšenými sociálními podmínkami postav. Díky tomu, že moderní melodramata se drží spíše při zemi, je nakonec možné se na ně lépe napojit a emoční odezva se stává silnější než u teatrálně vyhrocených vyprávění.