Adiktologie je experimentálním polem pokušení moci v psychoterapii. Jako jedna z nejstarších terapeutických disciplín s největším průtokem pacientů a klientů měla dost času k objevování světlých i temných koutů nakládání s mocí a bezmocí ve vztahu pomáhajících a léčených. Má proto dost špatnou pověst, která může být jednou z příčin, proč lidé s vyhledáním podpory váhají.
V zimě jsem měla možnost účastnit se jako host diskuse s publikem na promítání restaurovaného filmu Dobří holubi se vracejí v pražském kině Ponrepo v rámci cyklu Normální šílenství. Snímek samotný lze spolu s Ikarovým pádem, Tažnými ptáky a nedávnými Úsměvy smutných mužů zařadit do „zlatého fondu české adiktologické kinematografie“. Pokrývá – jistě nikoli náhodou a bez zkušenosti – celé spektrum temných odstínů mocenského pokoušení a podléhání v pomáhajících profesích. Šikanózní a nesmyslné pohrávání si s pacienty v režii personálu zcela zatemňuje smysl léčebných postupů, pravidel a opatření a staví pacienty do role bezmocných obětí vlastního démona alkoholu, ale i svévolného ansámblu léčebny.
Sebereflexe terapeutů je zásadní
Na přítomné publikum v kině snímek hluboce zapůsobil a debata se točila kolem hranic, pravidel a moci v léčbě závislostí. Zaujalo mne, že část laické veřejnosti předpokládá, že soudobá léčba závislosti stále připomíná spíš věznici s nezralými a agresivními dozorci než podpůrné prostředí pro rehabilitaci. Bohužel byli v publiku i někteří absolventi léčebných programů, kteří se s nadřazeností, šikanou a ponížením setkali v nedávné době, což byla rychlá ledová sprcha pro mé přesvědčení, že s tématem moci nakládáme díky supervizi, pokrokům ve vědě i diferencovanějšímu vzdělávání zralejším způsobem. Ukázala se tato skutečnost: o vyvažování moci a prospěšného vymezování hranic je náročné i věcně a otevřeně debatovat, natož ho aplikovat v praxi. Účast samotných uživatelů léčebného systému, odborníků a zcela nedotčených laiků poskytla velmi cenné reflektující prostředí, jakési terapeutické akvárium nastiňující problematiku moci z různých úhlů pohledu v nezatíženém prostoru kina a kulturní akce. Společně jsme dospěli k tomuto závěru: to, zda dovedeme udržet bezpečné léčebné hranice, nebo se staneme dozorci v nerovném systému terapeutické věznice, závisí – stejně jako před čtyřiceti lety – na hloubce sebereflexe samotných terapeutů, na jejich pokoře a ochotě vydat se vlastní křehkosti.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.