Ve společnosti posedlé mládím, výkonem a krásou nejsou poslední vývojové fáze života příliš oblíbené. Přesto mohou být velmi vydařené a radostné.
Pocházím z rodiny dožívající se po generace „požehnaného“ věku. Ovšem poslední roky většiny předků připomínají spíš situaci, kdy vám ve školní jídelně po opulentním obědě přidají porci připálené hrachové kaše a nutí vás ji dojíst do posledního sousta. Kvůli tomu mám od dětství z této fáze života posvátnou hrůzu a již tehdy jsem se naučila vnímat rychlou smrt ve vyšším věku jako vysvobození.
Jedinou rodinnou výjimkou je strýc Jiří Fuka, celoživotní sportovec, kterého ze silničního kola sundala až havárie v 92 letech. Zlomil si kyčel a klíční kost. Nejenže přežil, dokonce chodí, užívá si života a trénuje aspoň na rotopedu. Na jaře mu bude 94. Z jeho příkladu soudím, že radostné stáří má několik základních kamenů – dobré geny, pravidelný pohyb, zdravý životní styl, pokoru, hezké vztahy a veselou mysl. A samozřejmě velkou porci štěstí. Ostatní moje životní vzory tuto teorii potvrzují. Je jich mnohem víc, než by se do článku vešlo.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.