Působení ve veřejném prostoru

„Tvoje texty jsou pouhým záznamem tvých psychodramat,“vyslechla si jednou při večeři od kamaráda uznávaná britská spisovatelka Zadie Smith. Píše o tom v úvodu své pozoruhodné knihy Volnosť: Myšlienky, predstavy, spomienky, jež nedávno vyšla ve slovenském překladu a která je plná citlivých zamyšlení a postřehů o světě kolem nás. Zadie Smith, mimo jiné autorka několika románů a nositelka literárních cen, přiznává, že o této větě o pár slovech vyřčených mezi sousty jídla přemýšlela snad ještě týdny poté. A také dodává, že celé její psaní, alespoň to esejistické, má za cíl ponouknout čtenáře k vlastnímu volnému návaznému přemýšlení o načrtnutých tématech. Není to psaní absolutní, dogmatické. A tak se společně se Zadie Smith vydávám na myšlenkovou pouť. 

Literární tvorbou, rozhovory, působením ve veřejném prostoru se dáváme všanc. Neztrapním se moc? Neodhaluju se příliš? Tohle vnímám takhle – máte to taky tak? Něco mě zaráží, zajímá – a vás? Dílo vzniká z vnitřní svobody, volnosti. A taky z touhy po dialogu a přesahu. Z citlivosti k tomu, co se mě dotýká. Mnoho textů a myšlenek, což si uvědomuji kolikrát i u vlastního psaní, stojí tak trochu na vodě. Vycházejí z toho, jak něco vnímám či prožívám. 

Druhý to může mít podobně, ale třeba taky úplně jinak. Takové texty ale přece nevznikají z pozice autority. Ani jako žena s čtyřmi křížky na krku, tedy potažmo už s nějakou životní zkušeností, ani jako farářka či absolventka dvou vysokých škol se necítím být majitelkou pravdy. Natož autoritou, která by mohla nebo chtěla někoho poučovat. Faktem je, že podobně jako zmíněná spisovatelka i já mám zkušenost s kritikou svého psaní a veřejného působení. Nakonec, kdo ne? Jak to, že tak málo píšete a mluvíte o Bohu? Proč ve svých textech necitujete Desatero? Tady jste ten biblický text svým humorem příliš shodila. Jste vy vlastně věřící? A vůbec – žena má mlčet! Je to až zarážející, kolikrát – aniž bychom se tak cítili – jsme postaveni do rolí autorit, za což jsme obratem zkritizováni. Za vlastní názor, pocit, úhel pohledu, který přitom není nikterak vyvyšován ani zobecňován. Jsem to jen já ve své nahotě, křehkosti, jedinečnosti a na něco poukazuji, na něco se dívám, něco vyjadřuji a také nabízím. S pokorou a respektem. Můžete se připojit, ale nemusíte.