Co nás má ve své moci?

Není to tak dávno, kdy jsem se v jednom kázání ptala publika: „Co vás má ve své moci?“ Jinými slovy: „Co vás ovládá?“ Asi daleko snáz odpovíme na otázku, co dokážeme ovládnout my, co zvládáme, nicméně v duchovní praxi se záměrně dotazujeme opačně. Míříme do samého středu naší bytosti, osobnosti, k sebepoznání. Co nás dokáže ovládnout, čemu dáme či dáváme prostor? Co má nad námi moc?

Existuje jeden příběh zapsaný v Markově evangeliu, ke kterému se docela často vracím a který se týká právě moci, přesněji řečeno vnitřní síly a jejího poznání. V kostce jde o to, že Rabbi se odkudsi vrátí a pobývá v domě, obklopen mnoha lidmi. Ti od něj žádají pomoc. Najednou se k domu blíží muži s nosítky, na kterých nesou paralyzovaného, ne-mocného. Dneska jsme v dopravním provozu naučení uhýbat sanitkám, na dálnici udržovat záchrannou uličku, ale v tom pradávném příběhu, kdy se lidé spoléhali hlavně na své nohy a altruismus byl ještě neznámým pojmem, ti čtyři s marodem nemohli projít, dav je nepustil, tedy rozhodně ne dveřmi. A tak jim nezbylo než rozebrat střechu a nosítka i s pacientem spustit kamsi dolů, kde tušili pomoc. Je to trochu bizarní scéna. A dál se už nic dramatického nestane. Bezmocný leží, vyslechne léčivá slova o odpuštění, posléze je vyzván, aby vstal a šel, a přesně to se uděje. Nic víc. Odejde domů zdravý. Možná přesnější by bylo říct „silnější“.

Mám ráda tyto příběhy, které jdou až na dřeň poznání. Neodehrává se v nich nic bombastického, ale zároveň je v tom minimalismu skryto velmi mnoho. Ta biblická scéna je obraz. Ochrnutí, paralýza, něco, co nás zastaví, znehybní, přikove na místo, ať už fyzicky, nebo duševně, citově. Může to být nemoc, ale mohou to být i jiné situace v životě – něco jsme zavinili, někomu ublížili, provinili se, nebo naopak se nějaká křivda či nespravedlnost stala nám. Ztratili jsme milovaného člověka. Kvůli něčemu se nemáme rádi, něco na sobě jsme nepřijali. Je toho dost, od čeho se nemůžeme odpoutat, co nechceme odpustit, co nás má ve své moci a ovládá naše myšlení i skutky.

Ten archetypální příběh výše však ukazuje, že vede cesta dál. Že život pokračuje, ač se nám to v dané situaci zdá nemožné. Brianna Wiest, americká spisovatelka, uvádí ve své knize Tou horou jste vy: „Vysoká hora odedávna sloužila jako symbol duchovního prozření, vyjádření poutě za osobním růstem a pochopitelně také jako metafora obtížných překážek, které nám zdola připadají nepřekonatelné. Hory nám stejně jako všechno v přírodě moudře ukazují, co musíme podstoupit, abychom vystoupali až na vrchol svého potenciálu.“ V biblickém příběhu je bezejmenný bezmocný člověk spouštěn dolů, kde slyší slova o lásce a odpuštění, aby pak mohl po svých odejít ven a dál na svoji cestu. 

Když jsem se posluchačů v kostele ptala, co je má ve své moci, přála jsem jim, a přeji každému, aby tou první odpovědí, přese všechno, co jsme zažili, bylo slovo „láska“. Láska, která odpouští, láska, která se projeví činem milosrdenství vůči druhému, láska, která má uzdravující moc. A také láska, kterou jsme schopní dát sami sobě. I proto, abychom mohli zdolat nejednu horu, která se před námi, anebo v nás, tyčí. Objevit svou vnitřní sílu a naplnit tak lidský potenciál.