Sdílet tíhu, kterou neseme

Někdo se s vnitřními rozpory budí každé ráno. Pohlédnutí do vlastního rozbitého zrcadla nemusí být příjemné, ale je potřebné. K plnému uvědomění docházíme, když stojíme svým rozporům tváří v tvář, když se s vlastními selháními a chybami přátelíme. To je však náročný a vyčerpávající proces. Nejedná se navíc jen o rozpory vnitřní. Je tu i vnější svět. Na jedné straně v novinách čteme, že „žijeme v nejlepší době, jaká kdy byla“, na druhé straně „děti trpí, péče chybí, s covidem narostlo sebepoškozování i anorexie“ nebo „současní mladí mají málo obranných mechanismů proti stresu“. Takový zmatek a chaos nás zatěžuje. A když se k tomu přidá ještě koktejl hashtagů jako #covidovágenerace, #samiuprostředcizíchlidí nebo #informačnípřesycení, je naprosto pochopitelné, že si velká skupina lidí přestává vědět se životem rady.

Orientace na vrstevníky

V psychologických a psychiatrických ambulancích pak denně slýcháme o sebe- či samodiagnostikování – sami si podle internetu určujeme, co všechno nám je. Zároveň klienti často říkají, že nedokážou zmapovat své emoce: „Co vlastně cítím? Co se ve mně děje? O tom nemám ani páru.“ Příslušníci mladší generace se pak často obracejí pro radu na své vrstevníky – a opět zažívají rozpor. Vrstevníky respektují, chtějí se jim zalíbit, nechtějí vypadat trapně a slabě. A tak je pro ně těžké říct: „S tímhle si nevím rady.“ Kanadský lékař maďarského původu Gabor Maté tuto přílišnou orientaci na vrstevníky kritizuje, podle něj jen přispívá ke zmatku. Maté připomíná, že dříve dospívající spatřovali vzory ve svých rodičích a učitelích častěji, než je tomu nyní.