Jak se stát moudrým člověkem

Překonání egocentrismu podle Piageta

Slavný vývojový psycholog Jean Piaget ve své knize Psychologie dítěte popisuje test tří hor. Dítě sedí u stolu, kde se nachází prostorový model tří hor, které se vizuálně liší. Dítě si může model obejít. Když se znovu usadí, má na fotografiích určit, jak z jeho pohledu hory vypadají. Poté je na jiné místo u stolu usazena panenka a dítě má na základě fotografií říct, jaký výjev vidí panenka. Děti kolem čtvrtého roku v testu pravidelně selhávají, protože jim nedochází, že panenčina perspektiva je jiná než ta jejich. Úlohu zvládnou až děti zhruba sedmileté. 

Piaget chtěl tímto testem rozlišit, zda je dítě egocentrické – vidí věci pouze ze své perspektivy –, nebo zda dokáže od vlastního názoru odhlédnout a vnímat něco z pozice jiného člověka. Jeho závěr je, že někdy v období nástupu do školy končí takzvané předoperační období a nastupuje fáze konkrétních operací, kdy už se malý jedinec dokáže podívat očima druhého. 

Tím nemá být řečeno, že ke ztrátě egocentrismu vždy dochází kolem tohoto věku. Podle toho, jak složité podmínky jiní autoři nastavili v alternativních testech, docházeli k závěru, že dítě se egocentrismu zbavuje v různém věku. Ani se tím nemyslí, že předtím, než v podobné zkoušce uspěje, je dítě egocentrické a poté už nikoli. U testu tří hor bychom mohli schopnost „vidět věci z pozice druhého“ chápat doslova a hovořit o „vizuálním egocentrismu“ – přičemž jeho jiné podoby se objevují předtím (například kojenec si do určitého věku ani neuvědomuje, že existuje někdo jiný než on sám) i poté (dospívající jedinci typicky řeší hlavně vlastní identitu). Podstatné ovšem je, že u dítěte se v průběhu jeho vývoje egocentrismus zmírňuje. Proto také dítě může stále rozšiřovat záběr vztahů a zapojení do společnosti. Hovoříme o sociálním zrání.

Sociální vývoj podle Kegana

Na sociální zrání se zaměřil jiný vývojový psycholog, Američan Robert Kegan, jehož teorii v češtině představila kniha Jak lidé zrají. V období takzvané magické mysli, která odpovídá Piagetovu předoperačnímu období, dítě ani nechápe, proč by měla v jeho životě platit nějaká pravidla. Následující „sebou limitovaná mysl“ zahrnuje začátek schopnosti operací, jak ji koncipoval Piaget. Jedinec sice dokáže chápat řád, ale používá ho jenom pro vlastní cíle. Důležité je, že v této fázi zůstávají i někteří dospělí. Ještě nedozráli do fáze „sociálně podmíněné mysli“, kdy se jedinec identifikuje s názory skupiny, jejíž součástí se cítí, a tomu podřizuje, co si myslí on sám. Tento postoj je jistě pro řadu lidí v naší společnosti příznačný, ale člověk z něj samozřejmě může vyrůst do takzvané sebeurčující mysli. Zde není výchozím bodem názor skupiny, ale jeho vlastní postoj, což mu umožňuje vnímat názory ostatních, aniž by jimi byl nutně ovlivněn. A někdo nakonec vyzraje i do fáze mysli „sebepřekračující“, kde už zase jeho vlastní postoj základem není. Jako by člověk neměl na věci definitivní názor, protože vnímá mnohost perspektiv, s nimiž se u druhých lidí i sám u sebe setkává, takže naslouchá stejně tak druhým jako sobě.