Troufnete si kopnout do míče?

Mám ráda příměr, že rozdíl mezi dítětem a dospělým je v tom, jak jednají, když na zemi uvidí ležet míč. Dítě k němu přijde a bez váhání do něj kopne. Dospělý? Ten se nejdřív rozhlédne, jestli se na něj někdo nedívá, a kopne teprve potom. Potřebuje si hru jakoby dovolit. Proč to tak je?

Jako lektorka a koučka využívám hru jako hlavní nástroj pro rozvoj dospělých. Hra nabízí prostor pro experimentování, možnost dělat věci jinak než doposud, učí novým dovednostem, a to za extrémně krátkou dobu. Neznám rychlejší způsob! Když jsme zapojení ve hře, baví nás to a reálně danou činnost zkoušíme. Čím déle se rozvoji věnuji, tím více si fenoménu hry cením. Mně osobně hra přináší radost, kontakt se světem, energii, uvolnění. Komunikuji skrze ni s našimi dětmi, trénuji psa, ventiluji emoce, poznávám sebe samu. Zažívám flow.

Když se ztrácí pojem o čase

Pojem flow proslavil Mihály Csíkszentmihályi, který ho popsal jako stav hlubokého ponoření a optimálního prožívání. V takovém stavu využíváme své dovednosti naplno, máme jasný záměr, jsme soustředění na přítomnost. Tělo i mysl se synchronizují. Na konci máme pocit naplnění a radosti – nejen z výsledku, ale i z toho, že jsme byli „v tom“.

Ztrácíme pojem o čase, máme pocit, že jsme součástí většího celku – necháme se vést svými schopnostmi, a přesto stále kráčíme k cíli. Vnímáme zvýšenou hladinu adrenalinu a únava neexistuje. U účastníků workshopů poznám, když se skupina do stavu flow dostane – lidé jsou koncentrovaní, plynule reagují jeden na druhého, doplňují se ve svých rolích a po ukončení hry chvíli slyšíte naprosté ticho, jako když dohraje vaše oblíbená skladba a vám v uších ještě doznívá melodie. Nepotřebujete si hned pustit další. 

Podle Csíkszentmihályiho vzniká flow tam, kde se potkává náročnost úkolu s úrovní naší dovednosti. Když je výzva příliš malá, přichází nuda. Když je příliš velká, nastupuje stres. Úkolem lektora je najít „zlatý střed“ – a ten není nikdy pevně daný. Je třeba být ve hře přítomný a citlivě reagovat.

Právě proto při tvorbě her hodně přemýšlím nad tím, jakou dovednost hra vyžaduje, jaké má vnitřní tempo, jak lze upravit její náročnost podle skupiny. Nestačí znát pravidla, důležité je rozumět principu, jak hra funguje. A zároveň sledovat, co se v ní děje. I dobře připravená hra může být příliš těžká, pokud se skupina cítí nejistě. Nebo moc jednoduchá, pokud potřebuje výzvu.

S čím se setkávám jako s překážkou pro vznik flow nejčastěji, je příliš jasná představa o tom, jak má vypadat výsledek. Nebo když je dopředu ukázáno, jakou cestou se má dojít k cíli – jde o častý nešvar lektorů, že hru raději předvedou, než aby účastníkům poskytli srozumitelné zadání. Účastníci pak nevyužívají své dovednosti, ale snaží se napodobit něco, co viděli. Učení nápodobou má také svůj význam, ale ne pro vstup do flow.

Být ve flow je totiž nádherné. A hra to umožňuje zažívat tak často, jak často si dovolíme hrát. Bez vysvětlování. Bez nutnosti být „dost dobrý“. Jen tím, že jsme ve hře, která nás opravdu naplňuje a vyzývá.

Hra v dospělosti 

Ve své praxi se setkávám s celým spektrem hravosti u dospělých. Někteří lidé jsou přirozeně hravější. Ty poznám tak, že než jim dopovím pravidla, už začínají hrát. Převážná část dospělých to má tak, že než se pustí do hry, potřebují si být jistí, že se hrou nezesměšní nebo se na ně ostatní nebudou dívat skrz prsty. Na druhé straně spektra jsou pak lidé, kteří opravdu neví, jak do hry vstoupit, například proto, že v dětství neměli šanci si ji osvojit. Ve výchově mohla být hra zesměšňovaná, potlačovaná nebo se na ni jednoduše nedostávalo. A tak není divu, že pro některé dospělé je samotná představa „hrát si“ nekomfortní, nesrozumitelná nebo zcela cizí.