Cesta k bezprostřednosti

Následující článek popisuje cestu k vnitřnímu tichu, které se nám otvírá díky jemné pozornosti k našemu vlastnímu prožívání. Této pozornosti se v západní tradici občas říká kontemplace. Nějaká podoba naladěnosti na bezprostřední prožitek je důležitou součástí snad všech terapeutických přístupů. Kontemplativní cvičení jsou však do terapeutického procesu zapojovaná zřídka. Přitom je klienti často mohou po krátkém představení provádět bez terapeuta – samostatně, ve skupině, či podle nahrávky – mimo sezení a podporovat tak proces bez dalšího nákladu časového a finančního.

Jak na to?

Hned zkraje uveďme několik příkladů kontemplativních aktivit, které mohou být v terapii podpůrné. Podrobnější vysvětlení je v dalším textu.

• Bodyscan lze uvést na prvním místě. Oblíbená meditace zvaná též „procházení těla“ kombinuje dekonstrukci (rozlišování složek zkušenosti) a kotvení pozornosti (přesun ke konkrétnímu) do těla. Rozvíjí schopnost „cítit se“, která je v naší výrazně kognitivní kultuře zakrnělá; zmírňuje vnímání těla skrz narativy v podobě například sociálních norem, které se podílejí na problematickém vztahu k tělu (stud, hodnocení, poruchy příjmu potravy). Klienti už po několika týdnech denního provádění bodyscanu s nahrávkou pozorují lepší naladěnost na vlastní tělo v každodennosti. U letitých meditujících je zobrazovacími metodami ověřené snížení „já“-narativu při vnímání těla. To je ukotvující aspekt bodyscanu.
  Bodyscan by měl zahrnovat dekonstruktivní (kontemplativní) aspekt rozeznávání samovolných přesunů pozornosti (do pocitů, myšlenek, smyslových vjemů). Tím plasticky vyvstává vzájemná podmíněnost tělesna a duševna, hojí se kulturní rozštěp těla a duše, zlepšuje se orientace v podobě rozlišování například tlaku na hrudi, pocitu úzkosti, myšlenky, že „to nezvládnu“.
• Dovednost rozeznat a jasně pojmenovat časté typy myšlenek a pocitů. V duchu si například říci „aha, sebekritika!“ nebo „právě teď zažívám strach“. Když proces takto pojmenujeme, budeme se méně utápět ve významu, který mu připisujeme.Ztlumíme rozbíhající se sled reaktivity.
• Schopnost jasně pojmenovat nepřítomnost problematických stavů. Uvědomit si a říci si „právě teď nezažívám žádnou těžkost“, „právě teď se nekritizuji“. Nepozornost totiž často slepí jednotlivé případy (už tak dost obtěžující) sebekritiky do narativu „já se pořád kritizuji“, což může působit beznaděj či bezmoc, protože „takový prostě jsem“. Pojmenování nepřítomnosti těchto problematických stavů rozbíjí abstraktní vjem stálosti a otvírá pozornost pro bezprostřednost.
• Při prožívání tělesné bolesti je dobré odlišovat tělesný vjem od přirozené reaktivity (odpor, myšlenky, příběhy). Tělesný vjem zahalený odporem a reaktivitou se jeví jako neměnný; když se však skrz odpor kontemplativně proklestíme, stane se z bolesti dynamičtější proces vnímaný spíš jako napětí či teplo. Mění intenzitu, pulzuje a podobně. Je také vhodné se učit vnímat části těla, kde bolest není; jinak má vnímání sklon bolest obalit, stahovat se kolem ní a bolest je pak „všude“ – a snadněji se spustí reaktivita.
• Povědomí o tom, ve kterých situacích se reaktivita často objevuje. Například při setkání s rodiči, v konfliktu s dítětem v pubertě, když jsem kritizovaný, ospalý, přehlcený slovy, osamocený… Mít pokorný kontakt s vlastní zranitelností, bez upadání do sebeklamu „zvládám s přehledem“ či do dramatické bezmoci a sebelítosti – obojí je totiž výsledkem odpojení od prožívání. Dávat příslušnou péči a podporu každému slabému místu.
• Pokud vnímám rozbíhající se reaktivitu: zastavit se. Rozhlédnout se v sobě (tělo, pocity, mysl), párkrát se vědomě nadechnout a vydechnout (zakotvení), znovu se rozhlédnout a pokračovat. V dialektické behaviorální terapii je tato intervence známá pod zkratkou STOP; používá sled dekonstrukce, zakotvení, dekonstrukce.
• Pojmenovat vjemy, které právě vnímám. Pět zrakových, čtyři hmatové/tělesné, tři zvuky, dva pachy, jednu chuť; kolečko případně víckrát opakovat. Zaměření na bezprostřednost vnějších smyslů, pojmenovávání a počítání může zmírnit či uhasit začínající požár vzájemně se rozněcujících tělesných vjemů (teplo, tlak na hrudi…), pocitů (úzkost vytvořená z tělesné bezprostřednosti tlaku, paměťových stop předchozích stavů úzkosti) a myšlenek (zemřu, zblázním se, co si o mně pomyslí ostatní). Tato intervence je primárně ukotvující a je osvědčená při nastupující panice.