Sebeláska

Myslím, že první otázka v perexu je návodná a plyne z ní, že v tomto článku budu sebelásku obhajovat. Je to potřeba? Pravda je, že jsem v osmdesátých letech minulého století vyrostl v prostředí, kde určitá poselství sice nebyla vyslovena, ale tak nějak se vznášela nad lidmi jako ztěžklý mrak. A jedním takovým poselstvím bylo to, že sebeláska znamená sobectví, sebestřednost a že máme upřednostnit ty druhé. Možná že kdybychom se na to lidí zeptali přímo, takhle by to neřekli, ale prostě je to neurčitě tížilo a vyvolávalo to v nich strach, aby se o nich náhodou neřeklo něco špatného – aby byli k ostatním dostatečně vstřícní, slušní až úslužní. Na vstřícnosti není nic špatného, ale pokud je motivována strachem, je „na hliněných nohou“. Jak ji tedy založit lépe? Pomocí sebelásky.

Láska je aktivní

Sebelásku obhajuje i známý německo-americký psychoanalytik Erich Fromm ve své knize Umění milovat, když říká, že sebeláska a láska k druhým se ve skutečnosti podmiňují, protože „láska je v zásadě nedělitelná“. Na porušení této teze je založen například nedávno natočený oscarový film Zóna zájmu, který pojednává o soukromém životě Rudolfa Hösse, hlavního velitele koncentračního tábora v Osvětimi. Zatímco v táboře panuje teror, pro nějž se Osvětim stala učebnicovým příkladem, v sousedství se nachází idylický dům se zahradou, kde žije Höss se svou rodinou, o kterou vzorně pečuje. Je na tom vidět, že nacističtí zločinci nebyli jenom bezcitné zrůdy, nicméně zmíněný rozpor naznačuje, že je něco špatně. Je obtížné Hössovi jeho laskavost věřit – jako by v něm žilo více částí, které netvoří zralý celek. A kontrast mezi těmito částmi je absurdní, děsivý.  

Existuje citát, který bývá (nesprávně) připisován anglickému jazykovědci Samuelu Johnsonovi: „To, jaký člověk doopravdy je, se pozná podle toho, jak se chová k někomu, kdo mu nemůže vůbec nijak prospět.“ V tomto smyslu o Hössovi jeho láska k vlastní rodině nevypovídá mnoho. Skutečná láska nemá odvrácenou stranu, je nedělitelná... 

Fromm také říká, že láska především znamená dávat, nikoli přijímat – láska je akt, ne důsledek, je aktivní, nikoli pasivní. Pokud je nedělitelná, znamená to také, že není závislá na tom, co za ni dostaneme, a není vyvolaná okolnostmi, ale spíše tyto okolnosti utváří. Láska je tedy nutně víc než jen citové pohnutí, jak Fromm připomíná. 

Láska u Ježíše

Láska je také ústředním pojmem Ježíšova učení. Co se o této lásce píše v evangeliích, dobře zapadá do právě řečeného. Ježíš například prohlašuje, že máme milovat své nepřátele (Matouš 5:44). To je krajním vyjádřením Frommovy teze, že základem lásky k jakémukoli člověku je láska k člověku jako obecný princip. Zdá se to nemožné a v církvi to někdy vede k nezdravému sebepopírání. Znamená láska k nepříteli, že se podrobím tomu, s kým mi opravdu není dobře, a ještě mu za to projevím něžné city? 

Ježíšovská láska je agapé, což není primárně citová, nýbrž postojová záležitost – láska jako respekt. Nebo jako praktikování zmíněného obecného principu – každý člověk bez rozdílu má nezcizitelnou základní hodnotu. Respektovat nepřítele neznamená se mu podrobit a už vůbec ne mu projevovat city. Respekt může mít podobu věcné prosby, aby dotyčný respektoval moje hranice, a respekt je v oné důvěře, že to ten člověk dokáže pochopit.

A v neposlední řadě Ježíš vyzývá: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Matouš 22:39) Netvrdí tedy, že máme druhé milovat víc než sebe (ani méně než sebe), ale stejně jako sebe. Láska jako princip se vztahuje i ke mně, což je jedním ze základních poselství i v rámci Frommova pojednání.