Silné ego vydrží prázdnotu

Nebude asi nečekané představit si zralého člověka jako někoho, kdo má zdravý odstup sám od sebe a od toho, jaké představy si o sobě vytváří. Takový člověk není ješitný – nezáleží mu tedy přehnaně na jeho moudrosti. Neřekneme o něm, že má „problém s egem“. Znamená to, že je vždy altruistický a skromný? Vždyť kdyby mu na jeho altruismu a skromnosti záleželo příliš – tedy příliš by dbal na to, jestli se takový jeví –, ztratil by zdravý odstup a stal by se právě ješitným. Co tedy znamená, když hovoříme o zdravém egu? Je to ego slabé? Nebo prázdné? 

Síla ega

V psychiatrii často užívaný osobnostní test Minnesota Multiphasic Personality Inventory (MMPI) obsahuje doplňkovou škálu zvanou Síla ega. Síla ega je něco, co podle autora škály, psychologa Franka Barrona, umožňuje vyrovnávat se s nepřízní osudu, zvládat vnější stresory a vzpamatovávat se z neúspěchů. Člověk s malou silou ega je pak popisován jako někdo s nízkým sebevědomím, bezmocný, uzavřený, rigidní, moralistický, stereotypní a zveličující problémy. Koncept síly ega není se zralostí, jak jsme si ji definovali v předchozím odstavci, v žádném rozporu. K čemu je tedy dobré mít ego, a kdy už je to na překážku?  

Slavný psychiatr Carl Gustav Jung první polovinu lidského života spojuje s budováním hmotných statků a ukotvením ve vnější realitě, zatímco tu druhou s otázkou, k čemu to všechno, o co jedinec dosud usiloval, vlastně bylo. Pro člověka začne být v pozdější fázi důležitý přesah a spojení s tím, co není pomíjivé. Tehdy ho typicky začnou zajímat duchovní nebo filozofické otázky. Začne přemýšlet v širším kontextu, zohledňuje více hledisek, víc myslí na druhé, i když mu z toho neplyne přímý prospěch. 

Mohli bychom to chápat jako budování zdravého ega v první fázi a jeho „pouštění“ ve fázi druhé. Ale jak říká řeholní sestra Denisa Červenková: „Pokud chceš něco pustit, musíš to nejdřív mít.“ Silné ego totiž také znamená, že se umíme přiměřeně postarat o vlastní štěstí a nežijeme život jiných lidí, typicky svých rodičů. Pokud to, co můžeme udělat my sami, delegujeme na „vyšší smysl“, nebo pokud chceme, aby si nás „Bůh vzal k sobě“, místo abychom se snažili žít svůj život co nejlépe i navzdory protivenstvím, případně pokud svou odpovědnost přenášíme na „posvátné nauky“, mohli bychom hovořit o nehotovém, slabém egu. Silné ego nemusí být s „vyšším smyslem“ nebo „posvátnými naukami“ v rozporu, ty mu dodávají souvislosti, umožňují mu vidět dál. Jeho vlastnosti jako odolnost, cílevědomost a schopnost mít vlastní názor mu ve „vidění dál“ vůbec nemusejí bránit. 

Ego si můžeme představit jako nutnou formu, jako to dělá známý křesťanský spisovatel Richard Rohr, když říká: „Lidský život má nejméně dva hlavní úkoly. Prvním je vybudovat silnou ‚nádobu‘ čili identitu; druhým je nalézt pro tuto nádobu obsah.“  V souladu s Jungem můžeme říct, že čím pevnější tato nádoba je, tím lépe ustojí informace z „druhé strany“, od „bytostného Já“, od Boha, z nevědomí, a může je integrovat do svého vědomého života. Tedy nikoli bezhlavě nebo ukvapeně přijmout, ale kapku po kapce je vstřebávat, jako když do skleněné nádoby nejprve vložíme lžičku a pak ještě horkou tekutinu lijeme po troškách. 

Bláhový je v mých očích jak ten, kdo tvrdí, že žádná druhá strana určitě neexistuje, tak ten, kdo tam dychtivě skáče s představou, že na druhé straně čeká někdo, kdo ho chytí s otevřenou náručí. Člověk se silným egem má odvahu jednat a zaujmout postoj, ale přitom je otevřený možnosti, že následek jeho konání bude jiný, než očekával. Takový vnitřní stav zároveň umožňuje vnímavost vůči tomu, že někdy bude následek nad očekávání příznivý. I když dotyčný nemůže tento pozitivní následek přímo vyvolat, dopomáhá mu tím, že se rozhodl dát věci do pohybu.