Deprese jako způsob přežití

Depresivní pole je pro mě jedním z nejtemnějších míst, do kterých se v terapeutickém vztahu společně s klientem dostávám. Místem, kde nefungují naše obvyklé představy o vůli, motivaci ani změně a kde i obyčejné „chtít se uzdravit“ může být nedosažitelné.

Čím déle s depresí pracuji, tím víc přemýšlím, jestli není potřeba dívat se na ni z různých úhlů. Ne proto, abychom ji definitivně popsali, ale abychom si dovolili nechat sobě i klientovi větší prostor – pro širší porozumění, pro hlubší empatii, pro větší možnosti terapeutické práce, a především pro hledání cesty k člověku, který už sám žádnou cestu nevidí.

Ve své úvaze nabízím jeden z možných úhlů pohledu. Pohled na depresi jako na způsob přežití, na jakési „zamrznutí“ ve chvíli, kdy už není možné bojovat ani utéct. Ale také jako na něco, co se dotýká samotného pudu sebezáchovy – schopnosti chránit se, starat se o sebe, chtít pro sebe dobré věci, mít důvod žít.

Otázky bez jasných odpovědí

Deprese je snad nejznámější psychickou obtíží. Pojem zlidověl a postupem času se k němu přidružily různé konotace. Způsob, jakým depresi rozumíme optikou klinické psychologie a psychiatrie, se také nenápadně, ale jistě mění. Ačkoli všichni intuitivně vnímáme, čím deprese je, zažívat ji subjektivně nebo ji zachycovat ve vztahu s klientem je pro mě vždy něčím specifickým, těžko zobecnitelným – a také tím nejnáročnějším, co jsem dosud v terapeutickém vztahu zažívala.

V chápání deprese se přirozeně snažíme o kategorizace a charakteristiky – nic jiného nám ostatně v diagnostice nezbývá. Není to tak dávno, co jsme rozlišovali depresi exogenní a endogenní. Dnes ji „škatulkujeme“ zase jinak, možná opatrněji – podle závažnosti a charakteru průběhu. Stále však vedeme polemiky o tom, jak deprese vzniká a jak ji co nejúčinněji léčit. Problematické je obojí. Deprese je často průvodcem dalších potíží. Může se projevovat na podkladě osobnostních specifik, traumat nebo životních změn. Je deprese příčinou, nebo symptomem? Co bylo „první“, zda vejce, nebo slepice, zůstává i v psychodiagnostice deprese filozofickou, skoro až řečnickou otázkou, protože na ni často nemáme odpověď.

Jak léčit nemoc lásky?

Obdobně záludná je léčba. Oproti mnoha jiným poruchám má léčba deprese jedno velké specifikum: přestože je egodystonní – čili člověk, který jí trpí, si je potíží vědom a nepřeje si je – a přestože se objevují stále bezpečnější a účinnější psychofarmaka a další formy léčby, zůstává léčba deprese velkou výzvou. Depresivní člověk totiž často pociťuje takovou bezmoc, beznaděj a sebesabotáž, že mu jeho prožívání nedovolí připustit něco tak pozitivního, jako je možnost uzdravení. V takovém případě vzniká začarovaný kruh. Díky farmakoterapii se může podařit kruh narušit – zasáhnout do chemických procesů v mozku, ovlivnit hladiny neurotransmiterů, které mají na naše prožívání a modulaci emocí zásadní vliv. U řady lidí to zafunguje. S trochou nadsázky ale můžeme říct, že antidepresivum je stále jen „prášek na hlavu“ – neřešíme jím nemoc samotnou, ale odstraňujeme nebo zmírňujeme symptomy. A to je legitimní způsob léčby.

Psychoterapie však přistupuje k léčbě deprese jinak. Někdy stačí poměrně málo, například když klient přijde s takzvanou poruchou přizpůsobení, na kterou reaguje depresí v důsledku náhlé životní změny, a jeho nedostatek zvládacích kapacit je dočasný. Často ale jako by nestačilo nic. Mnohdy velmi dlouho a trpělivě sedíme s klientem v jeho bolesti, která nás pohlcuje jako tmavá těžká deka, skrz niž může být i pro psychoterapeuta obtížné vidět jakékoli propustné místo, jakoukoli cestu ven „za světlem“.