Řád, láska a víra v terapeutické komunitě

Jaroslav Plichta byl český pedagog, psycholog a také divadelní teoretik. Část života strávil v emigraci v Německu, do vlasti se vrátil po revoluci a zapojil se do života občanské společnosti. Stál mimo jiné u zrodu jedné z prvních terapeutických komunit v Česku, TK Magdaléna. A právě jí – a pomyslně i všem ostatním zařízením komunitního charakteru – vtiskl tři ústřední pilíře dodnes připomínané jednoduchou pamětní plaketou v komunitě v Mníšku pod Brdy: řád, láska a víra. Terapeutické komunity sice mají své nestory a teoretiky a jejich léčebné mechanismy jsou popsány z hlediska psychologie, adiktologie i sociální práce, ale složitou magii organismu takové komunity vystihují zmíněná tři slova zdaleka nejlépe.

Co je terapeutická komunita

Zatímco Stanislav Kratochvíl ve Skupinové psychoterapii v praxi vnímá terapeutickou komunitu jako systém řízení léčebného programu definovaný především otevřenou komunikací a spoluúčastí personálu i pacientů na rozhodování, Kamil Kalina zdůrazňuje strukturovanost a ohraničenost pravidel a prostředí, sociální učení a nácvik. Martina Richterová-Těmínová v monografii Terapeutická komunita pro drogově závislé II. jde ještě dál: jako ústřední prvek vedle uvedených „tvrdých“ aspektů vnímá víru. „To nejhlubší  přesvědčení, které nás spojuje, je to, že se můžeme změnit, že můžeme změnit celý náš život. Je to bezesporu hluboká víra v potenciál člověka, v jeho možnosti měnit a rozvíjet své pozitivní stránky.“ Martien Kooyman, přední světový odborník na dané téma, zdůrazňuje v definici přijaté Světovou federací terapeutických komunit kromě zmíněných faktorů ještě sdílené etické a morální hranice a zejména určitý pocit – vědomí příslušnosti ke skupině, členství ve společenství a z toho plynoucí horizontální i vertikální hierarchii.  

Po formální stránce je terapeutická komunita rezidenční, zpravidla sociální služba, v některých případech součást psychiatrické nemocnice, s cílovou skupinou osob se závislostí nebo kombinací závislosti a duševního onemocnění. Jedinou výjimku u nás tvoří komunita Kaleidoskop, která přijímá lidi s hraniční poruchou osobnosti. V České republice se komunity sdružují v samostatné sekci v rámci Asociace poskytovatelů adiktologické péče a jsou certifikované Radou vlády pro koordinaci politiky v oblasti závislostí. Je s podivem, že formát péče, který má ve světě širokou tradici u dalších cílových skupin, se u nás omezuje v zásadě pouze na adiktologické klienty. Z pobytu v komunitě ale pravděpodobně může benefitovat mnohem širší spektrum cílových skupin. Klíčové pro sílu skupiny jsou společné symptomy nebo konkrétní sociální problematika a zároveň zmíněná sdílená víra v možnost uzdravení nebo zlepšení vlastní situace. Variacemi na komunitní život pro osoby s mentálním postižením jsou u nás ojedinělá zařízení jako L’Arche (Archa Jeana Vaniera) a Camphill. V loňském roce jsme s kolegy v Armádě spásy v Praze založili Hnízdo, komunitně vedené zařízení pro mladistvé uprchlíky z Ukrajiny. Chybí ale například komunita pro osoby se závažným duševním onemocněním (bez kombinace se závislostí) – jediná u nás zanikla v nedávné době –, ačkoli některá chráněná bydlení se snaží jít komunitní cestou a nová zařízení, například recovery house a soteria, jsou v procesu vzniku. Jsem však přesvědčená, že dobře modelovaný komunitní program by mohl být velkým přínosem i pro lidi se závažnými potížemi z okruhu neuróz, například s úzkostí nebo depresí, nebo pro osoby s bipolární poruchou; velký potenciál by podle mého soudu měla resocializačně orientovaná komunita pro lidi bez domova nebo pro osoby po výkonu trestu. Tyto výzvy zatím čekají na své realizátory. V každém případě je kde se učit a z čeho čerpat, neboť české terapeutické komunity jsou na vysoké profesionální úrovni.