Terapie pomíjivosti

„Co je nového?“ ptá se mě po týdnu terapeutka a já jí vypravím o tom, že mám teď v posledních dnech hodně stažené čelisti. „Děje se něco?“ doptává se. „Myslím, že hledám pevnou půdu pod nohama,“ směji se. „Proč se u toho směješ?“ ptá se dál, když si všimne toho dvojího signálu, že mluvím o něčem, co je pro mě těžké, a zároveň se směji. To je jasné pozvání k prozkoumávání dalších částí mého já. „Asi proto, že jedna moje část dobře ví, že nic takového není.“ Souhlasně pokyvujeme hlavami.

A tak pokračujeme zkoumáním čelistí. Snažím se co nejpřesněji vnímat, co v nich cítím: napětí ve žvýkacích svalech, jako kdyby nutně musely něco držet, jemné vibrování, které přechází i do zubů, pocit tlaku, jako kdyby na moji lebku z obou stran něco tlačilo… „Dobře, dobře, zkusíme teď, že by ses stal tvůrcem toho symptomu.“ Stát se tím, s čím se neztotožňujeme a co vnímáme jako vůči sobě vnější, je obvyklý postup procesově orientované práce, jak přivádět do vědomí to, co je méně vědomé, co je na okraji a co se nezřídka projevuje právě jako něco, co ruší, co otravuje nebo bolí.