Co s nejistou budoucností?

„Mě od dětství všichni učili, že se mám naprosto obětovat pro druhé, a to nebylo úplně dobré,“ říká T. Jak vlastně propojit poznávání sebe a práci na sobě s přesahem směrem ke světu a k ostatním? K této otázce nás zavedl Viktor Frankl a jeho představa smysluplného života, který dochází svého naplnění, když člověk překračuje sám sebe a smysl nachází mimo své vlastní já – v pomoci lidem, v lásce nebo v osobním poslání.

V Prázdninové škole Lipnice připravujeme letní kurz pro středoškoláky zaměřený na téma cesty hrdiny, přemýšlíme, co a jak nejlépe zkusit předat. Jak na té životní cestě nezůstávat jen u sebe, ale vykračovat ven, a jak zároveň nevykračovat ven, aniž by se člověk nejprve zastavil u sebe a věděl, z čeho vychází. T. má špatnou zkušenost s přílišným důrazem na péči o druhé, H. má zase podezření vůči dnešní nekonečné nabídce seberozvoje, který podle něj jen posiluje individualismus a skutečné životní naplnění nepřináší.

A tak zatímco hledáme dobrou míru pozornosti k sobě a k druhým a diskuse nebere konce, narazíme na daleko zásadnější téma, které nám dovolí překročit naše různící se pohledy: strach z budoucnosti, který u mladé generace nabývá obrysů obrovské nejistoty. Existuje vůbec nějaká budoucnost? Má smysl se ještě o něco snažit v okamžiku vrstvících se krizí, které na náš svět doléhají? Bude tedy naším úkolem na kurzu nakonec přinášet naději, že budoucnost může být a že i kroky, které se nám mohou zdát nepatrné (například tváří v tvář klimatické krizi), mají smysl? Jak to budeme dělat? A jak to vlastně máme my sami?

Více otázek než odpovědí a já si uvědomuji, že v posledních pár letech se téměř samozřejmá představa, že věci rozhodně budou horší, pokud budou vůbec, tak nějak stala nedílnou součástí mého vnitřního světa. Do letního kurzu je zatím čas, takže si z naší schůzky odnáším otázku: co s tím?

O pár hodin později se u rychlovarné konvice potkávám se Š. Když se ho zeptám, jak se má, začne rozvíjet úvahy o tom, jaké by to bylo, být někým jiným. Jak je to pozoruhodné, že zevnitř může člověk zakoušet jedině sám sebe. „Jaké by to bylo, být tebou?“ ptá se. „To bys určitě nechtěl…,“ odpovídám a trochu váhám, jestli Š. jen rozvíjí náhodné myšlenky, nebo je za tím něco víc. „Víš, já už jsem z toho tak unavený, už toho mám dost, pořád ten samý bordel vevnitř celé ty roky.“ Š. bude něco přes sedmdesát, znám ho jako nesmírně vřelého, přátelského a pečujícího člověka. Člověka, kterého chcete mít mezi svými přáteli. Mlčky se vzájemně díváme do očí. V tu chvíli jako kdyby se čas zastavil, celý svět se vytratil, hranice mezi námi se rozplynuly a všechno ostatní mimo setkání teď a tady bylo zcela nepodstatné. Slova nestačí. Tak ještě chvíli mlčíme a pak si každý jdeme svou cestou.

A ve mně z toho kontaktu zůstala hlavně vděčnost. Jsem Š. vděčný za to probuzení u rychlovarné konvice, za to nenadálé otevření srdce. Možná ten „vnitřní bordel“ nezmizí a my se ho prostě budeme učit mít rádi celý život, možná nakonec právě díky němu dokážeme mít empatii s druhými a soucit vůči nim. Možná Š. v životě rozdává to, co by sám nejvíc potřeboval dostávat. 

A možná že zlomené srdce, které se tváří v tvář utrpení se soucitem otevírá… možná právě tohle srdce, dokud se nezavře, může být odpovědí, co s nejistou budoucností: neuzavírat se, zůstávat v otevření a díky tomu také v propojenosti s ostatními a s veškerým životem.