Nový pohled na psychologii v architektuře

KAREL SMEJKAL touží vychovávat generaci architektů, která se při tvorbě nebude spoléhat jen na nezbytnou odbornou průpravu, ale i na psychologické dovednosti. Na Českém vysokém učení technickém v Praze založil předmět, který se zatím nevyučuje na žádné jiné technické univerzitě na světě.

Ačkoli jste původně studoval architekturu, vnímáte se především jako člověk zabývající se psychologií, a sice právě psychologií architektury. Oba obory přitom propojujete inovativně a vaše aktivity se rychle vyvíjejí. Něco málo jste naznačil již v rozhovoru, který jste pro náš časopis poskytl v roce 2019, ale mnohem víc jste odkryl v knize Aplikovaná psychologie architektury, vydané o dva roky později.

Vztahem psychologie a architektury jsem se zabýval už ve své doktorské práci – tehdy jsem řešil, jak zapojit psychologii do procesu navrhování staveb. O deset let později jsem byl na konferenci environmentálních psychologů, protože to byla oblast, kam můj výzkum původně spadal, abych tam před mezinárodním publikem poprvé vyslovil naši novou definici psychologie architektury, která vůbec poprvé zahrnula do oboru i ty, kteří architekturu vytvářejí – architekty. Environmentální psychologie se tvůrcům vyhnula a tím je vyloučila ze zorného pole vědců. Možná i proto se na světlo pořádně nedostaly ani výsledky výzkumů, jež by oba obory mohly obohatit.


Tvůrci tedy byli z výzkumu psychologie v architektuře vynecháni.

Přesně tak. Uvědomil jsem si, že bylo chybou myslet si, že stačí architektům dát jen výsledky a nástroje a oni je sami zapojí do navrhování. Nejde totiž o to, co máte, ale zda tomu rozumíte a umíte s tím zacházet. Pokud chce architekt navrhovat odpovědně, musí se na sebe a na všechno, čeho je součástí, dívat z určitého nadhledu. Potřebuje základy psychologie, znalosti jejího uplatnění, a kromě jiného i schopnost efektivně a citlivě komunikovat s klienty. A tak se otevřela cesta pro vznik aplikované psychologie architektury. Tedy pro osvojování si takových znalostí psychologie, které architekti dokážou ihned zapojit do praxe. 

V roce 2017 jsem na Katedře architektury na pražském ČVUT založil vědecký tým aplikované psychologie architektury a zahájili jsme výzkum s jasnou vizí, že vše začíná od sebereflexe. (Na tomto místě musím vyzvednout prozíravost a vstřícnost našeho fakultního vedení.) 


Různá data, která jste s vědeckým týmem nasbíral, vás dost překvapila…

Ano – a nebylo jich málo. Jakmile jsme výzkum spustili, bylo zřejmé, že se nudit nebudeme. Asi největším překvapením pro mě osobně bylo zjištění, jak rovnoměrně jsou architekti rozděleni z hlediska svého temperamentu, a také to, jak málo si uvědomují, že jim chybí znalosti nejen o nich samých, ale o lidech obecně – vždyť pro lidi budou navrhovat! Několik svých hypotéz jsme také museli zavrhnout, ale zase se vynořily další, které jsme nečekali.


Nedlouho po založení vědeckého týmu jste na ČVUT vytvořili pro studenty i nový předmět nazvaný aplikovaná psychologie architektury. 

To bylo na podzim 2019. Od teoretického výzkumu v rámci vědy jsme chtěli co nejdřív přejít k praxi, a tak jsme zahájili výuku. Od té doby tento předmět rozvíjíme ve všech směrech a já osobně jsem měl příležitost na toto téma přednášet na univerzitách v Evropě, Asii, Africe a Jižní Americe. Hodně tomu napomohly nové technologie – většinu přednášek mohu vést online. Snažíme se komunikovat s celým světem, protože aplikovaná psychologie v architektuře nechybí jen v České republice, ale všude.

Placená zóna