Adiktologie dokončila svůj proces emancipace

Průmyslová revoluce trhla oponou a proměnila náš životní styl, výživové vzorce, zrychlila proces přesunu obyvatel z vesnice do města a zásadně tak ovlivnila vývoj takzvaných civilizačních chorob. Evropa a Spojené státy byly ve druhé polovině devatenáctého století již zasaženy adiktologickými problémy do takové míry, že tradiční, čistě svépomocné přístupy začaly být doplňovány prvními pokusy o profesionální pomoc. Svépomocné přístupy však samozřejmě tvoří vůbec nejstarší část adiktologie a jsou doslova součástí jejího „rodinného stříbra“. Anonymní alkoholiky (AA) nebo Anonymní narkomany (AN) dnes znají téměř všichni. Historicky první pokusy o organizované formy svépomoci nacházíme v Evropě i na našem území již ve čtyřicátých a padesátých letech devatenáctého století. Dodnes výzkumu svépomocných systémů a procesu přirozeného uzdravení dlužíme mnoho a díky zvyšujícímu se výzkumnému zájmu o tuto oblast lze očekávat zajímavé výsledky těchto studií.

Růst profesionálního zájmu o adiktologii vedl k formování a vzniku prvních odborných společností a časopisů. Nejstarší společnost a časopis v Evropě (přímo ve Spojeném království) vznikají již v roce 1884. Hlavním motorem zájmu samozřejmě nebyl ani kokain, ani hašiš, ačkoli by se tak z tehdejší přízně rodící se moderní chirurgie nebo psychiatrie mohlo zdát. A nebyl to ani plíživý vstup opia do Evropy. Klíčovou roli ve vývoji prvních adiktologických profesionálních služeb hrál samozřejmě alkohol. Dochází tak k velmi zajímavému prolnutí mezi dobou stále lépe organizovaných svépomocných aktivit, vstupujících již také na pole organizovaných léčebných programů, a prvním zájmem medicíny o adiktologii. Objevují se první rezidenční programy. Kvůli velkému rozsahu problémů s alkoholem ve střední Evropě jsme se i my, ještě před první světovou válkou v roce 1911, dočkali „svého“ prvního specializovaného lůžkového léčebného programu. Ten ale zanikl právě s nastupující válkou. Jeho zakladatel P. Bedřich Konařík stál dokonce i u zrodu druhého pokusu tohoto typu, když v roce 1923 zakládal podobný program v Tuchlově. Také tento druhý provoz přerušuje v roce 1938 nastupující válka, tentokrát druhá světová. Proto se prvním rezidenčním specializovaným programem s kontinuitou do dnešních dnů stává až Apolinář (dnešní Klinika adiktologie), založený psychiatrem Jaroslavem Skálou v září roku 1948 v rámci Psychiatrické kliniky tehdejší pražské Všeobecné nemocnice, zestátněné o rok později v roce 1949. Zajímavá je v dobovém kontextu i práce a oborový zájem tehdejších osobností medicíny a psychologie, lékaře a psychiatra Jana Šimsy a psychologa Viléma Forstera.

Cyklus intoxikace, odvykání a bažení

Celosvětový raketový nástup medicíny v adiktologii v první polovině dvacátého století však vedl až k jednostrannému, velmi nevyváženému pohledu na závislost, vyjádřenému doslova obsesivní aplikací jejího takzvaného medicínského modelu. Ten ale zdaleka nemohl naplnit tehdejší očekávání. Od klíčových objevů genetiky a mechanismů neurobiologie závislostí jej dělily dlouhé dekády. Mírně sice přispěl k omezení vlivu předcházejícího modelu, tedy modelu morálního, avšak pouze zčásti. Dodnes se tak potýkáme s dopady elementárního nepochopení jádrového problému adiktologie, tedy právě závislosti. Vysoká míra stigmatizace, morálního odsouzení a negativních postojů vůči lidem majícím adiktologický problém má své kořeny právě v konceptu morálního modelu. Výklad adiktologických problémů a pohled na ně odpovídající dnešní definici tohoto modelu závislostí ve společnosti dominovaly po dlouhá staletí a propsaly se do jazyka, vtipů a celého kulturního kontextu.

Model závislosti a výklad adiktologických poruch stojí v jádru teorie oboru adiktologie. Jedenáctá revize Mezinárodní klasifikace onemocnění definuje tři základní úrovně adiktologických poruch: epizodu škodlivého užívání, škodlivý vzorec užívání a látkovou závislost. Podobně jako americká klasifikace DSM. Obě také významně pokročily v definování takzvaných nelátkových závislostí. Vznik adiktologického problému (diagnózy) je dnes definován opakujícími se třemi fázemi cyklu: intoxikací, odvykacím stavem a bažením. Vznik, délka a rychlost vývoje tohoto cyklu je ovlivněna velkým množstvím faktorů. Neurobiologie závislosti je popisuje jako narušení mozkových sítí, tedy sítí odměny (odměna a motivace), sítí ovládání exekutivních funkcí, emočních a salientních sítí (nálada a stresová reaktivita) a sebeuvědomování. Různé návykové látky se v těle vážou na různé receptory (například nikotinové, opioidní nebo kanabinoidní) a mají různé mechanismy účinku. Velkou roli v tom hrají samozřejmě samotné farmakologické vlastnosti návykových látek, které mají různý potenciál vzniku a rozvoje a případné ztráty kontroly nad výše zmíněným cyklem intoxikace, odvykacího stavu a bažení. U některých skupin látek je tento potenciál vysoký a přesahuje dvacet procent, což je typické zejména pro některé opioidní drogy jako heroin nebo morfium. Mnohé látky se pohybují okolo patnácti až dvaceti procent, podobně jako alkohol. Nabízí se tak mimo jiné provokativní pohled na hodnocení návykových látek, daný například porovnáním nízkého rizika tohoto přechodu u konopí nebo halucinogenních látek, a naopak velmi vysokého rizika u nikotinu. Koneckonců kdykoli se někteří autoři v posledních dvou dekádách pustili do hodnocení rizik dílčích skupin látek (například studie profesora Nutta nebo Bonneta a dalších), vždy to způsobilo velké pozdvižení a prudké reakce v drogové politice.

Nejde však samozřejmě pouze o samotné vlastnosti látek a jejich neurobiologii. Zásadní je vliv rizikových/protektivních faktorů. Ty lze třídit různými způsoby. Jednoduché je jejich rozdělení na ty, které spojujeme přímo s uživatelem, tedy například genetické a epigenetické faktory, psychologické faktory (osobnostní charakteristiky, attachment a tak dále), psychiatrické faktory (například typické komorbidní poruchy, jako jsou poruchy pozornosti, úzkostné a depresivní poruchy, traumata...). Další vrstvu pak tvoří faktory spojené se sociální situací uživatele, tedy například chudoba, která je asociovaná nejen s tím, že má člověk nízký příjem a má problémy se zajištěním základních potřeb, ale je také spojena s nižším vzděláním, nízkou zdravotní gramotností a podobně. To vše je pak součástí širšího prostředí tvořeného například dostupností látek a způsobem jejich regulace nebo širšího rámce daného bezpečností té které lokality, míry kriminality a tak dál.