Rozhovory digidětí s rodiči

Obýváme technologické krajiny a tyto krajiny zároveň osidlují naše nitro. Vstupujeme do světa a svět vstupuje do nás. Nejsme ostrovy, tvoříme síť vztahů v oceánu života. Chceme-li pochopit situaci digidětí, musíme znovu promyslet biologické i psychologické představy o fyzických a duševních podobách člověka.

Rodiče nejsou jedinci. Jakmile se muž či žena stanou rodiči, stávají se dvojicí, trojicí a tak dále. Ne že by zcela přicházeli o svou individualitu, ale rozšiřují ji, jsou sami sebou i tím druhým či třetím současně. Ani děti nejsou nezávislými, autonomními individualitami. Proto potřebují rodiče. Jsou na nich závislé natolik, že by bez nich zemřely. 

Domněnka, že je člověk soběstačným a svrchovaným jedincem odděleným od světa, je novým, pár set let starým pohledem na lidské bytosti. Ve skutečnosti jsme neustále a za všech okolností prostupováni světem a není vůbec snadné určit, kde začínáme my a kde začíná svět. Chceme-li pochopit situaci digidětí, je nezbytné znovu promyslet biologické i psychologické představy o fyzických i duševních tvarech člověka. 

Člověk žijící v digitální době spolupracuje na tvorbě života s planetární technologickou sítí, již nazýváme internet. Je to chytrý stroj. Jsme na sobě závislí a není možné rozhodnout, kde končí lidská identita a začíná nelidská, strojová existence. Proto je síť spíše než technologickým strojem biotechnologickým světem. Předpona bio odkazuje na skutečnost, že lidé jsou její integrální součástí. Obýváme technologicky opečovávané krajiny a strojovitost současně osidluje naše nitra. Tvoříme síť a síť tvoří nás. Evolučně jde o vcelku novou situaci, a tak lze říci, že jsme všichni digidětmi, které se v tom teprve učí chodit. 


Díváme se na svět, svět se dívá na nás

Jak v digitální době vychovávat děti, je tak současně tázáním, jak by měli digitální technologie používat dospělí. Při promýšlení, který z dějů kyberprostoru je pro děti vhodný a který nikoli, anebo při rozhodování, jakou z technologií chytrého stroje dětem představit a kdy, se rodičům i dětem často odhaluje jedna podivuhodná skutečnost lidského bytí. Ukazuje se, že ve stejný okamžik, kdy se člověk dívá na svět, se také svět dívá na něj. Základní poučkou pro digiděti totiž je, že kdykoli používají telefon, telefon zároveň používá je. Cokoli na internetu uděláš, se zaznamenává, každý pohyb, klik, komentář i pohled. Jakmile se díváš na YouTube, Google se dívá na tebe! Každá počítačová hra si s tebou hraje! Kdykoli pozoruješ svět, myslíš si, že vidíš vše, že vnímáš celý obraz, ale vždy je tu ještě svět se svým tajuplným, nelidským pohledem a dívá se na tebe.

Všichni rodiče jsou schopni dětem odhalit tuto skutečnost, jelikož to pro ně není až tak zvláštní. Moc dobře totiž ví, že svět se na ně dívá. Děje se jim to od narození jejich dětí s takovou intenzitou, že není možné si to neuvědomovat. Kdykoli se na ně dívají jejich děti, aby se od nich nápodobou učily, co to znamená být člověkem, dívá se na ně svět. Každý z nás je světem. Z očí každé živé bytosti srší pohledy světa. Z dětí na rodiče, z rodičů na děti a z výstupů a obrazovek strojů též. 

V digitalizované společnosti se společenské dění odehrává na internetu, v síti o velikosti planety. Někteří se domnívají, že jde o nástroj, s nímž se člověk prostě naučí zacházet a je to. Vysvětlíme to dětem a budou v pohodě. Není však zcela jasné, jak si představit zacházení s nástrojem o velikosti planety, jenž člověka zároveň používá a formuje k obrazu svému. Internet je spíše světem než nástrojem. Digiděti, především dospívající, to chápou přirozeně a samozřejmě, jelikož si nepamatují svět, v němž byl internet jen jedním z mnoha informačních médií, technologií, která se zdaleka nenacházela všude a šlo ji vypnout. To je dnes již nepředstavitelné. Ale kdo by také chtěl vypínat svět?

Kdykoli se síťujeme se sociálními sítěmi, sociální sítě se síťují s námi. Pokud trváme na zaběhlé definici člověka jako autonomního jedince, pak je na místě hovořit o hybridizaci či kyborgizaci lidství nebo o digitalizaci lidské přirozenosti, ať už to znamená cokoli. Pak by rodiče vnímali, že něco takového by se jejich dětem úplně dít nemuselo. Zejména protože sami na sobě cítí, že nejde o nic příjemného ani smysluplného. Život by měl být o poklidném vychutnávání si vesmírných krás, o poznávání hlubokých výšin a tajuplných zálivů, a nikoli o únavně samoúčelném běhání soukolími společenských algoritmů. Zatímco se rodiče snaží nalézt, jak do stroje nezatáhnout své děti, slýchávají, že technologický pokrok se nikdy nezastavuje a že soužití se strojem, v němž člověk tahá za stále kratší konec, se nedá vyhnout. A tak stejně jako se dotýká jich, týká se automaticky i jejich dětí. 

Placená zóna

Jan Kršňák

umí číst a psát. Věnuje se přemýšlení o digitalizaci společnosti, inovativnímu vzdělávání a intuitivní pedagogice. Je zakladatelem projektu Digiděti, který seznamuje děti i dospělé s vlivem digitálních technologií na lidský život, a je autorem stejnojmenné knihy. Tuší, že stroj, v němž žijeme, zvládneme zklidnit dřív, než zničí veškerý život, i když nás to bude stát nejednu představu o světě a o člověku.