Poetoterapie jako řízené pohlazení duše

Jak?

Jak na nás působí zvukomalba, rytmika, rým a metrické stopy přízvučných a nepřízvučných slabik? Podvědomě jistě cítíme jejich blahodárný vliv, který se transformuje do relaxačních balzámů zklidňujících naše každodenní počínání. Poezie dokáže prostoupit svou spiritualitou otevřené duše a zanechat v nich trvalé stopy něčeho intimního a tajemného, něčeho, co má pevný řád, a přesto je nepříliš logické...

Těžko lze posuzovat a poměřovat veškeré aspekty, kterými nás poezie obklopuje a dotýká se našeho nitra. Jsou mezi námi lidé, kteří poezii vytrvale vzdorují, jsou mezi námi příznivci volného básnění stejně tak jako příznivci tradičních skvostných přesně modulovaných veršů. Dobře napsaná a dobře prezentovaná poezie dokáže rovněž lidi pobavit, může mít i určitý erotický náboj, může dokonce vychovávat. To vše se však děje jaksi podvědomě. Není a nebylo nikdy nic horšího než ona obligátní otázka: „A co tím chtěl básník říci?“ Opravdová poezie je totiž nevysvětlitelná. Poezii si každý překládá sám. A mám nyní především na mysli poezii, která je nejlépe využitelná v rámci terapeutického působení. 

Pokud se budeme snažit racionálně pochopit smysl textu a obsahově ho analyzovat, potom zřejmě pronikáme do všech ostatních zbývajících textů, které se od poezie liší právě svým důrazem na významovou složku. Takto můžeme například sledovat fabuli a syžet příběhu nebo řešit slovní úlohu z matematiky. 

Představte si například poetoterapeuta, který provádí dítěti s grafomotorickými problémy reedukačně pojatou masáž zápěstí, dlaně a prstů ruky a všechny doteky doprovází říkadlem „Vařila myšička kašičku“. Jsem přesvědčen o tom, že je naprosto jedno, zdali kašičku vaří myška, nebo liška a zdali by náhodou nebylo lepší, kdyby smažily guláš.   

Tak co? 

Tak co nám vlastně v poezii zbývá, pokud nějaká standardní obsahová analýza nemá smysl?  Zbývají rozhodně ony spíše hudební složky, které jsem vypsal hned v první větě tohoto článku.

A s těmito básnicko-hudebními atributy je radost pracovat. Pokud ovšem tvorbu básně považujeme za práci. S trochou nadsázky bychom totiž mohli mluvit a psát o umělecké tvorbě. Odhodíme tedy úvahy o volném verši, neboť nějaký logický hudební řád básnění potřebujeme, a podíváme se do poetoterapeutického receptáře, který používají studenti Ústavu speciálněpedagogických studií Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V rámci výuky expresivně formativních terapií se zde studenti učí tvořit jednoduché rytmizované verše a básně, které jsou využitelné nejenom při standardní výuce na základních školách, ale zejména při práci s dětmi se specifickými vzdělávacími potřebami. Mezi ně patří například děti s vývojovými poruchami učení, které potřebují posílit své rytmické vnímání pomocí metronomického působení veršů. Studenti se však rovněž zaměřují na seniory s neurokognitivními poruchami v rámci reminiscenční terapie, kdy se těmto seniorům pomocí rytmizace, zvukomalby a rýmů jednotlivých veršů vybavují dávno zapomenuté písně, básně, vzpomínky… Klientela poetoterapeutického působení je samozřejmě širší, poetoterapie však určitě neaspiruje na omnipotentní řešení veškerých problémů a neduhů. Je velice skromnou disciplínou, která má pouze ambice stát se užitečnou, doplňující terapií.