Motýlí slet v muzeu zemědělství

Kde jinde by se měly „slétat“ vysoce citlivé bytosti než v Národním zemědělském muzeu plném přírody, která lidi živí? V neděli 8. října 2023 se tu konala 1. konference Institutu pro vysokou citlivost. Účast byla hojná, přišli i muži!

Zatímco ve světě před zhruba deseti lety naplno probíhal výzkum zvláštního fungování mozku nejen dvaceti procent vysoce citlivých lidí, ale i zvířat, v Česku o tomto fenoménu téměř nikdo nevěděl, případně o něm hovořil odmítavě.

Od roku 2019 máme díky Ivaně Bibzové, Ondřeji Fafejtovi a Jitce Hákové vlastní Institut pro vysokou citlivost, který spolupracuje i se zahraničím. Po mnoha menších akcích konečně došlo i na první velkou konferenci. Ze zhruba sto třiceti přihlášek – včetně sledujících on-line – a patnácti hostů byl každý osmý muž. A pro muže bývá přiznání vysoké citlivosti obzvlášť obtížné.

Při vstupu do muzea mě ohromilo množství kočárků a křik několika ratolestí, který by mohl sloužit jako kulisa k filmu o Herodově vraždění neviňátek. Chtěla jsem okamžitě prchnout, protože podobné prostředí nezvládám, ale Ondřej Fafejta mě uklidnil, že jsou to návštěvníci muzea – konference je striktně pro dospělé. „Jedno dítě v nepohodě totiž dokáže znepříjemnit akci všem,“ řekl laskavě. A tak velký počet dětí, které přicházejí do muzea, aby se učily o přírodě, to je vlastně pro svět skvělá zpráva.


Nečiň druhým to, co ti vadí

Na všem bylo vidět, že konferenci pořádají „citlivci“. Tlumené osvětlení, zvuk tak akorát, pravidelné větrání, židle v příjemných rozestupech, možnost sedět na karimatkách a připravit si kávu podle svých potřeb. K tomu dostatečně dlouhé přestávky a laskaví, ohleduplní lidé. Za celou dobu jen jednou někomu zazvonil mobil. Všichni přišli včas, nikdo se neopozdil.

Netvrdím, že vysoce citliví lidé jsou andělé, jen nechtějí dělat druhým to, co je jim samotným nepříjemné. Jednu věc bych účastníkům jako lehce agresivní environmentalistka přece jen vytkla. Přestože v instrukcích byla prosba přinést si vlastní nádobu na kávu a nápoje, aby se snížilo množství plastového odpadu, jednorázových obalů padlo i tak dost.


Jemně poetický začátek

I kdyby jediným efektem setkání byla možnost zhlédnout film Sensitive: The Untold Story s českými titulky, stálo za to přijít. Film s Elaine Aron a dalšími vědci byl sice natočen už v roce 2015, ale i tak kromě příjemného výtvarného zážitku přinesl spoustu poznatků. Třeba to, že k vysoce citlivým lidem se řadí i zpěvačka Alanis Morissette, jejíž dojemná píseň „That I Would Be Good“ by se mohla stát hymnou osob s extrémně vnímavou psychikou.

Ačkoli pro některé lidi je rozlišování hypersenzitivity (přecitlivělosti) a vysoké senzitivity pouhým slovíčkařením, z následné přednášky Ondřeje Fafejty vyplynulo, že první je lékařský termín značící poruchu, zatímco jinak zdraví vysoce citliví lidé prostě jen silněji vnímají. Jako by měli svět puštěný víc nahlas, v dobrém i ve zlém. Ovšem spousta z nich se kvůli smyslovému přehlcení ocitá mezi lidmi, kteří potřebují lékařskou péči. Není vzácná kombinace vysoké citlivosti s přecitlivělostí, vyhořením, depresí či poruchami autistického spektra. Navíc se vyčerpaný vysoce citlivý člověk může v rámci sebezáchovy chovat velice necitlivě. Každopádně minimálně dvacetiprocentní výskyt podobného prožívání v populaci je příliš velký na to, aby šlo o poruchu.

Jako všechno na světě má i vysoká citlivost svá pro a proti. Nejde prostě jen o to, jedno si ponechat a druhé odložit. Ostatním se dary vysoce citlivých většinou líbí, ale pokud možno bez toho „otravného prožívání“ a vyžadování zvláštního zacházení. Nárůst citlivosti bohužel vede k dalšímu rozdrobování společnosti, k většímu individualismu, zvyšování nároků i osamělosti. Takže psychologů Fafejtova typu hledajících vlastní metodiku práce s vysoce citlivými klienty bude potřeba stále více.


Umíme být i hlasití!

Na jemného Ondřeje Fafejtu navazovala přednáška živelné podnikatelky a sběratelky retroher Alice Kavkové, která prošla cestou od ramba k citlivé ženě. Její vtipné, ale poněkud halasné vystoupení s tak rychlou kadencí slov, že místy nebylo rozumět, sklidilo obrovský aplaus.

Pro mě bylo zajímavou informací to, že škála vysoké senzitivity od motýlí plachosti po sílu uragánu, včetně osob zvaných high sensation seekers balancujících mezi vyhledáváním extrémních zážitků a stažením se do sebe, je velmi široká. 

Na následnou besedu koučky Jitky Hákové, psycholožky a bodyterapeutky Lenky Slavíkové a terapeutky Aleny Wehle moderovanou skvěle připravenou novinářkou Lucií Zítkovou mi po předchozím intenzivním zážitku už nezbývalo moc síly. Uvítala jsem hlášení správy muzea, jež doufalo, že jsme u nich strávili zajímavé a přínosné chvíle. Opakovalo se pětkrát v hlasitosti, která jasně dokumentovala, jak moc se liší vnímání běžné a vysoce citlivé populace. Poté se Ondřeji Fafejtovi podařilo reproduktor vypnout.

Na závěrečné individuální rychlé představení jednotlivých účastníků, kteří měli zájem vystoupit, zůstala už jen asi třetina obecenstva, ale věřím, že všichni jsme na konferenci zažili opravdu zajímavé a přínosné chvíle.

Organizátorům patří dík a brzy na viděnou!

Jana Šulistová

se věnuje výtvarné činnosti, redigování knih a psaní zejména populárně-naučných článků z oblasti psychologie. Kromě toho pomáhá lidem přijmout a ocenit jejich vysokou citlivost. 

https://www.janasulistova.cz