Odvaha odejít, odvaha zůstat

Napsat reportáž na téma „jak jsem si zachránila manželství“ mi připadalo podobně náročné jako najít někoho se zkušeností s rituály amazonských indiánů. Mám totiž většinou šťastně rozvedené kamarádky, případně introvertky, které by o svých zkušenostech nemluvily ani pod pseudonymem. Ale zájem podělit se o radost ze záchrany vztahu mě překvapil. Ostatně spokojené manželství po překonané krizi je jako nádoba slepená japonskou technikou kincugi. Při ní se střepy spojují zlatem a rozbité kousky jsou opět funkční. Bonusem je trvalá vzpomínka na pád proměněná v elegantní zlatou spáru.

Stojíš mi za čekání

Většina vztahů si zárodky krize v sobě nese od počátku a postupem let nabývají na intenzitě. Šestatřicetiletá Ingrid a sedmatřicetiletý Jan brzy oslaví desáté výročí sňatku: „Už když jsme se brali, cítila jsem, že máme spoustu nevyřešených témat, ze kterých může být časem průšvih. Byli jsme docela mladí a Honza nebyl z původní rodiny zvyklý se věcmi zabývat. Navíc mi z jeho strany chybělo naslouchání. Postupně jsem vnímala, že zatímco já se vyvíjím, on zůstává na místě ve své bublince. Což neznamená, že všechny problémy chci házet na něj,“ vysvětluje Ingrid. Vztah byl bezdětný a na obzoru se objevil nový muž, díky němuž si Ingrid uvědomila, co všechno v manželství postrádá. A tak Janovi nijak nebránila ve splnění životního snu – odjet na měsíc do Jižní Ameriky. Místo toho, aby udělala scénu a řekla mu „zbláznil ses, máme krizi a ty chceš sobecky lítat po pralese“, podvědomě tušila, že to bude jeho chlapská iniciační cesta, na které „vyroste“ a získá její respekt.