Zdravá rodina má dobrý poměr mužských a ženských sil

Jak byste v kontextu své teorie jin-jangu charakterizovali zdravou rodinu? Jak je to s genderovými rolemi otce a matky?

LT: Role je sociologický termín, používá se také v sociální psychologii. Pro pochopení vývoje dítěte nestačí. Rozdíl mezi matkou a otcem nevytvářejí jen ti dva dospělí, ale především dítě, které se jim narodilo. Jeho vrozené instinkty. Na ty nesmíme zapomínat. Každé mládě rozpozná samici od samce. Vzniká trojúhelník třech vztahů, které se teprve postupně ve vzájemné souhře kultivují psychosociálně podle určitých vývojových zákonitostí.

VCh: Naši druhou společnou publikaci Rodinná terapie a teorie jin-jangu z roku 2016 jsme psali s pocitem jistého dluhu k našim učitelům i žákům. V případech, se kterými ve zdravotnictví nejčastěji pracujeme, tedy s rodinami s psychosomatickými příznaky, využíváme znalosti z oblasti akupunktury jako inspiraci. Školská medicína se vlivem rodinných interakcí a emočního pole na tělesné regulace jednotlivce nezabývá nebo má jen jeden všeobecný pojem stresu pro mnohem pestřejší realitu vzájemného působení jedinců v rodině. Starobylá čínská teorie o souhře jinu a jangu, ženských a mužských sil, se velmi dobře hodí pro pochopení složitých interakcí v rodině včetně tvorby tělesných symptomů jejích členů. Vývoj ve společnosti v posledních deseti letech navíc ukázal, že nestačí uvažovat jen o ženách a mužích v rodině. Nejde jen o společností očekávané chování, jde mnohem více o akceptující a vyžadující strategie rodičovského páru směrem k dítěti. Když se nás tak ptáte, pak zdravá rodina je taková, která má dobrý poměr ženských a mužských sil – a ty se neustále situačně kolem dítěte vyvažují. Dostatečně chrání křehký plod a současně ho přiměřenými nároky pobízejí k vývoji. Mužská mentální pevnost (jang) je v souladu s jeho fyzickou silou svalů a kostí. Ženy jsou vybaveny větší intuicí a schopnosti vcítění (jin), mají větší množství takzvaných zrcadlových neuronů v mozku. 

Jak se dá posoudit, jestli má rodina dobrý poměr ženských a mužských sil? Nakolik má v sobě podle vás každý člověk ženské i mužské vlastnosti? 

LT: Oba rodiče mívají obvykle ve svém repertoáru obě funkce, jak mateřskou, tak otcovskou. Pro dítě je však výhodné, když u matky převažuje ta mateřská (dítě se rodí z matky), u otce otcovská (dítě k němu přichází zvenčí). Mateřství je instinktivní, snáší dětskou nepohodu, utěšuje, pečuje o emoční komfort dítěte. Otcovství vede dítě pevně k odolnosti vůči běžným nepříjemnostem, vybízí k výkonu. Je jasné, že malé děti potřebují více ochrany, zatímco s rostoucím věkem přibývá nároků. Tyhle dvě funkce jsou zastupitelné jen situačně, ne trvale, aby souhra mezi rodiči nebyla pro dítě chaotická, reakce rodičů nepředvídatelné. Mezi srozumitelně odlišenými světy matky a otce dítě snadno osciluje, v matčině odpočívá, do otcova je lákáno a v něm zatěžováno. 

A co když si trochu feminnější muž namluví poněkud maskulinnější ženu? 

LT: Pak záleží na jejich pružnosti, jak se budou sami proměňovat, když se jim narodí dítě. Budou vystavovat dítě požadavku, aby se přizpůsobovalo dospělým, anebo tu jsou od té chvíle jemu k dispozici? Mnohokrát jsme byli svědky toho, že „maskulinnější žena“ po porodu objevila ke svému vlastnímu překvapení něhu a své plné ženství. To si ovšem může dovolit, jen když se její „feminnější muž“ vedle ní zpevní. Vidíte, jak v té trojici záleží na každém v závislosti na ostatních dvou. Jako v choreografii tří tanečníků.

Jak spolu podle vás souvisejí poruchy příjmu potravy, které jste zkoumali dříve, a dnes stále častější genderová dysforie?

LT: Poprvé mě ta souvislost napadla nad jedním klinickým případem rodiny, ve které se dcera během rodinné terapie zbavila poruchy příjmu potravy a zdálo se, že je bez potíží. Překvapivě se za tři roky objevila znovu s genderovou dysforií. Ukázalo se, že jsme poprvé pracovali pouze symptomaticky. Porucha příjmu potravy vymizela, ale nepodařilo se – aniž jsem si toho všimla –, aby se rodina uvolnila z vývojové stagnace. Od té doby se u nás rodiny s genderovou dysforií hromadí podobně jako na začátku devadesátých let rodiny s poruchami příjmu potravy. A protože se jedná o stejné vývojové období, napadlo nás, že jde jen o další symptom obtíží separačního procesu z rodiny (sociálního porodu). Není to tak překvapivé. Jestliže není organismus připravený k překonávání dalšího vývojového úkolu, spontánně tvoří takové příznaky, které vývoj brzdí, jako by získával čas. Genderová dysforie a porucha příjmu potravy se k tomu dobře hodí. Psychosociálně či psychosexuálně nezralé dítě je tak chráněné před předčasnými nároky. Roste počet dětí, které tělesně vyspívají mnohem dřív než psychosociálně, sekundární pohlavní znaky pak pochopitelně odmítají. Nenávidí své tělo, nesnášejí, když je vrstevníci a dospělí pozorují způsobem, který nejde vstříc tomu, jak se nehledě na kalendářní věk samy cítí. V panice propadají úzkostem a depresivním stavům, potřebují se zahalovat a skrývat. Bez pochopení dospělých hledají oporu u podobně postižených vrstevníků. Není náhoda, že naprosto převažují děvčata. Ta jsou mnohem více vystavena mužským pohledům, které je zahanbují.

Existuje podle vás genderová dysforie, kterou nelze změnit? V čem se liší od té, kterou podle vás změnit lze?

VCh: Vždycky existovali jedinci, kteří nebyli schopni přijmout svůj tělesný vzhled určený geneticky, a jen těžko se smiřovali s tím, jak je ostatní lidé vidí. Teprve nedávno začalo být možné tělo upravit a trvalým podáváním hormonů sekundární pohlavní znaky opačného pohlaví udržovat. Pokud je po takové úpravě jedinec spokojen až do konce života, můžeme říci, že šlo o stav, kterému jsme říkali transsexualita. Známe takové pacienty, staráme se o ně v dalších fázích života, pokud to potřebují. Je jich málo a předem se dá jen těžko odhadnout, jak to dopadne. Evidence je celkem přesná díky odborné komisi na ministerstvu zdravotnictví, která musí změnu pohlaví schválit. Roční počet žadatelů stále roste. Je to kolem 200–250 žádostí za rok. Přes veškerou snahu sexuologů ani to není záruka, že tranzice bude úspěšná. Od dospívajících s genderovou dysforií je těžké transsexualitu rozeznat. Pokud těmto hledajícím dospívajícím byl dopřán čas k nalezení vlastní identity, až 86 procent sledovaných nakonec nalezlo soulad se svým pohlavím, jak svědčí například práce Kennetha J. Zuckera. Pokud do složitého procesu hledání identity zasáhnou netrpěliví lékaři, hrozí, že řada dospívajících bude poškozena. Potíž je v tom, že neexistuje žádné objektivní vyšetření, o které bychom se mohli opřít. Navíc část dospívajících podléhá takzvané sociální nákaze pod vlivem sociálních sítí. Rozhodnutí k tranzici je vždy na samotném člověku. Podmínkou je, aby byl opravdu dospělý a zralý k takovému rozhodnutí. A to určitě není ve čtrnácti, často ještě ani v osmnácti letech. My lékaři jen nesmíme žádného pacienta poškodit.