Je sebedůvěra důležitější než talent?

Zvláštní nadání může přinášet výhody i těžkosti. Lze ho však vůbec rozvíjet, pokud nám chybí optimismus, dobrý vztah k sobě a pozitivní myšlenkové nastavení?

Martin Seligman v knize Naučený optimismus píše: „Pokud v něčem selžeme, přepadne nás na nějakou dobu beznaděj a deprese. Nevyvíjíme aktivitu tak rychle jako jindy nebo se prostě o nic nepokusíme. A když se pokusíme, nevydržíme u toho.“ Ti, kdo věří ve svůj úspěch – a společně se Seligmanem je můžeme označit jako optimisty –, se záhy vzpamatují. Krátce po neúspěchu se seberou a pokrčí rameny, začnou to zkoušet znova. Porážka je pro ně výzvou, pouhým zdržením se na cestě k vítězství. Neúspěch vnímají jako dočasný a specifický: teď se mi to nepovedlo. Zkusím to zas. Udělám všechno pro to, abych příště uspěl/a. 

Pesimisté oproti tomu vidí příčinu neúspěchu jako definitivní, vždy a za všech okolností platnou, obvykle zakořeněnou v jejich osobnosti. Nikdy se mi to nepovede, říkají. I když pro to udělám všechno, selžu. Nemám na to. Nezvládnu to. Pesimisty se můžeme stát velmi rychle. Třeba i po jednom bolestném selhání. Po jedné těžké zkoušce, na kterou jsme se dlouho připravovali. A dokonce i po pár negativních komentářích vůči našim schopnostem či naší osobnosti.

Optimisty se někdy rodíme, někdy stáváme. Cesta může být delší, nicméně stojí za to zkoušet v sobě nebo ve svém dítěti tento přístup – myšlenkový vzorec, komplexní přesvědčení – probouzet.


Děti přejímají postoje rodičů

Možná že každý rodič, třeba jen kouskem své duše, touží po tom, aby jeho potomek měl díl něčeho výjimečného. Talentu, nadání, geniality. Možná si pro své dítě přeje, aby mu bylo do vínku naděleno nějaké eso v rukávu. Trumf. Výhoda oproti ostatním. Aby mělo cestu trochu lehčí než ostatní děti. Maminky se někdy až tetelí blahem, když jejich děťátko začne chodit, mluvit, otáčet se, vyslovovat anglická slovíčka dřív než děťátka jiných maminek. Jeho nervový systém je o něco rychlejší, zralejší, pohotovější. I když je to třeba jen dočasné. Díváme se na své dítě a pozorujeme jej s myšlenou: Filípku/Míšo/Amálko, ty jsi o moc šikovnější, nadanější a talentovanější… mým úkol je zajistit podmínky, aby ses mohl/a co nejlépe rozvíjet. Aby se tvoje schopnosti mohly plně projevit. Přicházejí kroužky, instruktoři, trenéři… Ale možná je tu aspekt, který je ještě o něco důležitější než to, s čím se dítě rodí, nebo to, pro co projevuje vrozené vlohy. Tento aspekt můžeme ovlivňovat. Máme ho v rodičovských rukou. Můžeme jej svému dítěti předávat. Každé dítě totiž téměř bez dechu sleduje, pozoruje a kopíruje své rodiče. Jak k věcem přistupují, jak smýšlejí o sobě, o světě a ostatních lidech. Dítě mnohdy bez kritiky přejímá přesvědčení či víru v to, zda něco dokáže, či nedokáže. 

Pokud čte tento článek rodič, může se na moment zastavit nad otázkami: Jaká přesvědčení jeho dítě právě teď nosí v hlavě? Věří ve svůj úspěch a své schopnosti? Věří, že něco zmůže? Věří, že změní výsledek své činnosti? Nebo je odevzdané tomu, co přichází? Je iniciativní? Nebo spíše apatické? Usiluje o něco? Snaží se? Nebo má v hlavě, že stejně nic nepůjde podle jeho představ? A jsou tato přesvědčení trvalá? Svázaná s jeho osobností? Používá dítě věty typu: Já na to prostě nemám…? Nebo svůj neúspěch vztahuje k něčemu konkrétnímu? Ke konkrétnímu pokusu, zkoušce, testu? 

Čtenář se může zastavit nad myšlenkou: Jaká přesvědčení si v sobě nesu já? Věřím, že můžu? Že něco dokážu? Cítím, že ovlivním výsledek? Že má cenu se o něco v životě snažit?

Děti zkrátka vnímají názory a tvrzení svých rodičů. I když to navenek nemusí tak vypadat a demonstrují něco jiného, rodičovský pohled si obvykle zvnitřní. 

Placená zóna

Aneta Langrová

Pracuje jako psycholožka na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Publikovala knihu Úžasní takoví, jací jsme. Věnuje se především tématům seberozvoje, sebepřijetí, životní spokojenosti a mezilidským vztahům.