Trauma a identita

Pokud byste si mohl vybrat zaměření našeho rozhovoru, jaké by bylo?

Zabývám se hlavně teorií psychotraumatu, která je orientovaná na identitu. Co znamená identita a jak se vyvíjí? Co to je zdravá identita v těle? Co se stane, když jsme nějak „rozbití“ nebo traumatizovaní v jádru své existence, identity? Na to se ve své práci zaměřuji. 

Mohl byste svou teorii trochu rozvést?

Jde o soubor myšlenek o člověku. První myšlenkou je, že definujeme svou psychiku z pohledu částí. Jak spolu dané části spolupracují? A co se stane, když spolu spolupracovat přestanou a my zažíváme drama disociace, štěpení? Jedním z mých hlavních konceptů je, že prostřednictvím traumatu dochází k disociaci, ke strukturálnímu rozkolu. I když jsme traumatizovaní, stále máme své zdravé části. Máme ale i ty traumatizované, které pořád reagují na traumatickou situaci, ačkoli se událost stala už třeba dávno. Také máme mechanismy a strategie přežití, abychom se od svých traumatizovaných částí vzdálili a oddělili se od nich, abychom nebyli ve stavu traumatu neustále. Toto pomyslné oddělení nám umožňuje přežít. Zároveň pro nás mohou být některé strategie škodlivé. Například pokud se otupujeme léky, návykovými látkami nebo se rozptylujeme paralelními vztahy. Svým způsobem můžeme opakovat všechny staré vzorce, které jsme zažili s rodiči. Velkou roli v celé této teorii hrají právě i rodiče, kteří mohou být traumatizovaní. Ti pak přenášejí své trauma na děti, a tak jsou děti pod vlivem strategií svých rodičů a nedostávají to, co by jako děti opravdu potřebovaly: bezpodmínečnou lásku. Nejsou přijímané takové, jaké jsou. Může se stát, že lidská bytost je od samého počátku součástí toho, čemu říkám traumatická biografie. Není milovaná, chráněná ani chtěná.

Znamená to, že v podstatě zažíváme nějaké přetížení nebo stres nebo trauma už velmi brzy?

Ano. Může to začít už tím, že nás matka nechtěla, odmítla nás, dokonce se nás pokusila zbavit, potratit. To přináší různé komplikace v těhotenství a při porodu. Trauma tak někdy vzniká hodně brzy. Celý život se potom musíme potýkat s následky této traumatizace, tohoto odmítnutí, pocitu, že jsme nechtění a nedostáváme takovou lásku, jakou bychom potřebovali, abychom rostli zdravě a zdravě se vyvíjeli. 

Snadno pak dojde k tomu, že se staneme obětí jiných lidí…

Kteří nám ubližují. Nejprve nám něco nabídnou. Říkají, že nás milují, ale ve skutečnosti nás trápí. Zažila to například moje klientka, s níž jsem se setkal zrovna včera. Zanedbávali ji, nechtěli ji. Až teprve strýc ji ujistil, že ji má rád, ale pak ji stejně jen týral. V traumatické biografii samozřejmě pokračujeme kontinuálně ve všech dalších vztazích, protože máme potíže být skutečně sami sebou a vnímat a naplňovat své potřeby. Úkolem je pocítit, co opravdu potřebujeme, vrátit se k sobě. K tomu, kdo skutečně jsme. To nás přivede zpět ke zdravé identitě.

Zaujala mě vaše zmínka o tom, že v sobě máme nebo můžeme mít různé části. Řekl byste o tom víc?

Podle mého názoru existují v zásadě tři typy psychologických struktur. Zaprvé máme zdravé struktury, které jsou skutečně v kontaktu s realitou, rozumíme tomu, co se děje, a rozumíme sami sobě. Chápeme, co se děje s ostatními, a jsme realisté. Víme, co je a co není možné. Zadruhé jsou strategie přežití, které ve skutečnosti nezajišťují to, co je pro nás dobré, a někdy též poškozují ostatní. Pokud jsme byli oběťmi traumatu, nakonec se sami můžeme stát pachateli. Rozvíjíme postoje, jimiž ostatním ubližujeme. Říkám tomu dynamika pachatel-oběť. A zatřetí jsou zde zmíněné traumatizované části, které se mohou projevit v depresi nebo v záchvatech paniky, kdy se cítíme zdrcení, bezmocní. Když se tyto stavy objeví, nemůžeme nic dělat. Samozřejmě že se z nich snažíme dostat, často prostřednictvím strategií přežití. A nerozumíme tomu, proč se nám to děje a co se nám stalo, co je zdrojem našich úzkostí nebo hlubokého smutku. Jiná klientka mi nedávno řekla, že má v sobě temné stopy zneužívání. Líčila mi, že se bojí do sebe podívat, protože kdyby pohlédla na to, co se v jejím nitru skrývá, propadla by se do propasti a nebyl by nikdo, kdo by jí pomohl. Nikdy by se z toho nedostala. Uváděla, že by mohla i zemřít. I takto se traumatizované části naší psychiky projevují.

Jak lze tento druh teorie, kterou jste vyvinul, praktikovat nebo aplikovat?

Když pracuji individuálně, ptám se svých klientů, jaký je jejich záměr. Napíšou ho na papír a pak ho prozkoumáme. Díváme se na jeho různé části. Následně se ukáže, kde je zdraví, kde strategie přežití a kde se může projevit trauma.

Jde tedy o metodu záměru?

Ano, říkám tomu metoda záměru, protože se klientů při každém sezení ptám, jaký je jejich záměr. Klientka, o níž jsem mluvil, například řekla, že touží po vnitřním růstu. Pak se ptáme, proč tento vnitřní růst potřebuje a jak souvisí s jejími obavami z pádu do propasti. Bavíme se o struktuře záměru. Snažím se klienty na jedné straně podpořit, aby se cítili bezpečně a stabilně, ale na druhou stranu je povzbuzuji, aby se odvážili vyjádřit emoce. Myslím, že je nutné, aby s odštěpenými a popřenými emocemi přišli do kontaktu a mohli se tak osvobodit. 

Nově vychází český překlad vaší knihy Trauma a rodinné konstelace. Jak se to stalo, že jste podstatnou část svého profesního života věnoval konstelacím? 

Díky nim si můžeme dynamiku svých vnitřních částí lépe uvědomit. Podle mě je to dobrý způsob, jak získat přístup k vnitřním procesům. Zahlédnout vlastní psychiku zřetelněji. Pro klienta je to trochu jako zrcadlo, do něhož hledí. Dívá se sám na sebe a krok za krokem začíná rozumět tomu, co se v něm děje.

Nevím, jak je to v Německu, ale v Česku jsou někteří psychoterapeuti a psychologové vůči této metodě rezervovaní. Máte představu, proč to tak je? V čem by mohly být konstelace problematické?

Myslím, že buď konstelacím věříte, nebo jim nevěříte. Pokud tomu, co se tam děje, nevěřím nebo mi to připadá podezřelé, nemohu s tím pracovat. Já jsem měl s konstelacemi dobré zkušenosti hned od začátku, a tak jsem se rozhodl pokračovat. 

Ve svých textech často skloňujete slovo identita. Jakou roli hraje identita v našem životě nebo jak ji můžeme formovat v procesu psychoterapie?

V této souvislosti se snažíme pochopit, jaká je lidská bytost a jak se vyvíjí. Moje představa je, že identita je součtem všech našich životních zkušeností a reakcí na ně. Její vývoj začíná velmi brzy. Ještě předtím, než se narodíme, tedy v matčině lůně. Kvůli prožitku traumatu můžeme zdravou identitu ztratit a skončit u strategií přežití. Třeba se ztotožňujeme s tím, co se děje venku. Oběť se například ztotožní s pachatelem.