Kdo je tady pacient?

Příběh černé ovce

Vnímám, že velká část rodičů se účasti na terapii vyhýbá proto, že si sami nesou v petrifikované podobě množství obav, úzkostí, bolesti a pocitů vlastního selhání nebo nedostatečnosti, případně jsou v důsledku vysokých nároků života nebo traumatu od těchto pocitů disociováni. Tato ztráta spojení se sebou samým, prozkoumaná například Besselem van der Kolkem, nevyhnutelně vede i k narušenému spojení s vlastními dětmi a může být jedním z faktorů rozvoje jejich úzkosti nebo depresivních symptomů – nesrozumitelně chybějící spojení, jakási bzučivá vibrující struna napjatá mezi potřebou blízkosti a nemožností jí navzdory deklarované rodinné pohodě a blízkosti dosáhnout. 

S mámou si nemáme tak moc co říct, nemáme si o čem povídat, takže se s ní vždycky vidím tak hodinku dvě a pak už jdu.

Ona chce mít všechno růžový. Všechno. Já to nenávidím.

Je třeba ocenit obrovskou odvahu rodičů, kteří jsou schopni a ochotni zahlédnout v symptomech svých dětí zrcadlo vlastních problémů a před tímto pohledem neuhnout. Co může být těžšího než plně připustit, že já sám jsem příčinou utrpení toho, na němž mi nejvíce záleží?

O tom, jak náročný úkol to je, svědčí i smutné případy rodin, které svou příslovečnou černou ovci nejenže označí a ostrakizují, ale doslova hodí přes palubu: ten z nás, na kom se v úplnosti a odkrytosti odehrává trauma naší rodiny, musí z kola ven. Ať už jde o konkrétní, uchopitelná a vědomá traumata, jako je násilí nebo sexuální zneužití, nebo traumata zdánlivě subtilní, avšak komplexní a všeprostupující, jako je například citové nepřijetí dětí nového partnera do rodiny. Pokud to ten z rodičů, který přihlíží, ale nemá dost sil situaci zvrátit nebo z ní vystoupit, připustí, děje se, že za viníka všeobecné nepohody je označeno právě dítě. Signály, které mohou i ostatní dospělí v okolí, například učitelé, číst jako takzvané výchovné problémy – poruchy učení nebo soustředění, agresivní chování nebo šikana –, se působením rodičů neschopných čelit vlastnímu selhání nebo slabosti stávají zdánlivým „jádrem pudla“. 

Dcera nám všem ničí život. Už tím trpí i její sourozenci a taky začínají mít problémy… Nevím, jestli by nebylo nejlepší, kdyby byla někde jinde.

Pokud taková rodinná konstelace není včas rozpoznána, oslovena a některému ze zúčastněných odborníků se nepodaří získat rodinu ke spolupráci a změně (velkou službu těmto dětem – a pokud je to možné, tak celým rodinám – poskytují také takzvané sociálně aktivizační služby, SAS), dojde nezřídka k tomu, že takto označené dítě (či indikovaný pacient) je v záplavě svých symptomů a opakovaně zdůrazňovaného problémového chování nakonec vyčleněno až do kategorie duševně nemocných, případně sociálně patologických jedinců a odstaveno například do diagnostického ústavu. Bohužel je skutečnost taková, že takto citově a sociálně ohroženým dětem žijícím v psychologicky neúnosných podmínkách, které však v počátcích procesu nenaplní literu paragrafu 6 zákona č. 359/1999 Sb. a nejsou ohrožené v doslovném zákonném smyslu (nebo toto ohrožení není dokázáno), systém péče spíše uškodí, než pomůže.

Pokud je to týrání, ohlaste to na policii. Jinak s tím nejde nic dělat. (pracovník OSPOD)