Říct ano červené energii

Řekl byste něco bližšího o svém profesním zaměření?

Jsem body psychoterapeut. Zejména když pracujete s tělem, je velmi užitečné – zvlášť u lidí, kteří se potýkají se strachem, psychosomatickými potížemi nebo depresí – rozšířit repertoár psychologických metod o práci s tělem, s dechem, tělovým uvědomováním a tělesně-emočním vyjadřováním a „ztvárňováním“ (enactment). To je prospěšné hlavně tehdy, když jde o agresi, která je životně důležitou součástí našeho bytí. Potřebujeme ji, abychom se dokázali bránit, udržovali své hranice a teritorium a zaujali své místo ve světě. Tuto takzvanou agresivní energii rád popisuji jako něco pozitivního. Jakmile ji vyjádříte, můžete se znovu uvolnit. Když lidé nemají přístup k tomu, čemu říkám červená energie, ztrácejí kontakt s agresí jako se schopností prosadit se, s asertivitou, s hybnou silou vyjít ven, jít si pro něco, rozšiřovat se. Taková „agresivita“ znamená být v kontaktu se světem, usilovat o to, co chcete, a zároveň se vztahovat k druhým, sociálně vyjednávat, co můžete a nemůžete získat, a učit se snášet frustraci, když nemůžete dostat to, co byste rádi. 

Agrese má různé úrovně. Jednou formou je hněv, obvykle reakce na to, že se něco pokazilo v oblasti našich hranic, cítíme se uražení, zranění nebo narušení. Další úrovní je zuřivost, intenzivnější forma hněvu. A pokud zuřivost nebo hněv polykáte, můžete si vypěstovat sklon k depresi nebo častěji pociťujete strach. Práce se strachem nebo s depresí je vždycky nějakým způsobem prací s touto červenou energií, s agresí ve všech jejích dimenzích. I zvědavost může být „agresivní“ v tom smyslu, že „strkáte nos“ do světa. Ve vztazích je pak agrese důležitou součástí zdravé sociální interakce. Agrese potřebuje „výchovu“ nebo, neurobiologicky řečeno, frontální kortex. Musí být doprovázena, vedena. A to vedení se (ideálně) učíme už od dětství. Učíme se, jak zacházet se svou červenou energií.

Můžete tuto práci s červenou energií trochu rozvést?

Znamená to dostat se do kontaktu se svými agresivními impulzy a nepolykat je, nepotlačovat. V psychoterapii se obvykle hněvem zabýváme, když je ho příliš mnoho, nebo naopak příliš málo. Příliš mnoho hněvu znamená, že ovládne všechno. Člověk může být velmi agresivní a má jen malý přístup k jiným pocitům, jako je smutek, zranění, jemnost nebo něha. Vysoce agresivní lidé bývají často emočně těžko dosažitelní. Používají hněv jako obranu. Mají jiný úkol než člověk s depresí – potřebují se naučit nastavovat zdravé hranice a usměrňovat tu intenzivní energii, aby mohli být ve společnosti úspěšní a používat tuto sílu konstruktivně. Druhý extrém – ten, který v psychoterapii a psychiatrii vídáme nejčastěji – je hněv potlačený. To je bratr deprese a strachu. Když vztek polykáte znovu a znovu, energie klesá, snižuje se hladina dopaminu, serotoninu. Můžete hněv potlačit, odsunout, ale on nezmizí. Zůstává v pozadí. A nakonec se ho začnete bát, protože nevíte, jak ho vyjádřit.

Jak to vypadá ve vztazích?

Často je to tak, že jeden člověk je velmi agresivní a druhý velmi submisivní. Submisivita je způsob, jak červenou energii polykat. Hněv také souvisí se sexualitou. Sexuální potíže často obsahují důležitý prvek potlačené agrese, protože sexualita bez agrese není možná. V sexuálním projevu potřebujete zdravou dávku červené energie. Milování není jen „hezké“. Je soucitné, ale může být i divoké. Když má člověk ke své červené energii dobrý vztah, může si ji užívat, což je pak příjemné i pro druhého.

Richard Hoffmann je psychoterapeut působící v Mnichově, terapeut a supervizor Pesso Boyden psychomotorické terapie. Je vyškolen též v gestalt terapii, neuroafektivní terapii, terapii ego-stavů a bioenergetice. Pravidelně vyučuje a praktikuje body psychoterapii mezinárodně.

Vraťme se ještě k terapii. Co je tedy potřeba udělat, když mluvení nestačí?

Body psychoterapie znamená, že do rozhovoru zahrnujete i tělesnou zkušenost, jak už jsem naznačil. Tělo je totiž přítomné vždy, i když si toho nemusíte všímat. Člověk to zaznamená například ve chvíli, kdy upadne do zmíněné deprese. Má méně energie, je pasivnější, plašší, není opravdu přítomný. A to neplatí jen pro depresi, ale i pro běžnější každodenní situace. 

Naopak když si intenzivně zasportujete a pak třeba zajdete do sauny, cítíte se jako „znovuzrozený“. Ve skutečnosti to znamená, že je vám ve vašem těle dobře, jste zregulovaný. Učíme lidi vnímat jejich tělesné reakce a pracovat s nimi. Klíčovým prostředkem, který k tomu používáme, je dech. Když máme strach, přestaneme dýchat. Samozřejmě ne úplně, to bychom zemřeli, nicméně dech je mělký. Když se naopak zhluboka „prodýcháme“, dostaneme se do kontaktu sami se sebou a myšlení se na chvíli zastaví. Při povrchním dýchání zůstáváme víc v hlavě, v myšlenkách a představách, ale nejsme úplně „celí“. V body psychoterapii jde o to, aby člověk dokázal „dojít do svého těla“, do vlastního tělesného pocitu existence. Není to teorie, je to praktické a skutečné. Dech například umí přerušit depresivní smyčky. Když jako psycholog pracujete s někým, kdo se pohybuje v začarovaném kruhu deprese, můžete s ním mluvit celé věky, ale nic se nemusí změnit. Je potřeba ten cyklus přerušit a dostat se k podkladové síle. V body psychoterapii tu sílu vyvoláváme a učíme se ji vhodně směrovat. Někdy to zní směšně, ale je to nesmírně účinné – například propojit zvuk s pohybem, dovolit si asertivní nebo „agresivní“ pohyby, zasadit bezpečnou ránu (v chráněném prostředí), případně něco „uvidět“, dovolit tomu, aby se to v bezpečném prostoru objevilo. Když se hněv uvolní, mnohdy se vyplaví smutek, který je za ním. To všechno se musí rozvinout, aby se člověk mohl stát bezpečně asertivním – bezpečným pro sebe i pro druhé. Úkolem psychoterapeuta je vytvořit bezpečný prostor, v němž se to může odehrát. A když se různé prožitky začnou objevovat, můžeme o nich také mluvit, ale už to není teoretizování nebo vzpomínání, ale přítomnost, vycházíme z prožité zkušenosti tady a teď. 

Když jste v těle – do něčeho udeříte, něco odtlačíte, vykřiknete, někoho oslovíte, jste mnohem přítomnější. Probudíte se. Depresivní člověk často přebývá v jakési snové krajině. Terapie mu pomáhá vracet se do přítomného okamžiku.