Hrdinské cesty našich dětí

Co mají společného Harry, Ron a Hermiona, Lyra Stříbroústá nebo Krabat? Ve věku dospívání prožili dramatické příběhy, postavili se k nim různými tvůrčími způsoby a přežili, často za obrovskou cenu a v hluboké osobní proměně. Mezi svými vrstevníky, a především z hlediska dospělých, byli těmi „divnými, problematickými mladými“, kteří (se) hodně prožívají, nevěnují se tomu, čemu jejich rodiče, odmítají zaběhnuté pořádky, kladou nepříjemné otázky a vyžadují netradiční odpovědi. Zkrátka snowflakes.

Hrdinské schéma, navržené antropologem Josephem Campbellem a zrcadlící strukturu příběhů vyprávěných ve většině známých civilizací na světě, se příliš nemění, má jen tendenci přizpůsobovat své hlavní obrysy dobovému vkusu a estetice. Výzvě vykročit přes práh domu, najít spojence a poznat přátele a s jejich pomocí se postavit zdánlivě neporazitelnému nepříteli, s nějakou tou zastávkou v podsvětí a s pomocnou rukou nadpřirozené bytosti, čelila pravděpodobně drtivá většina dospívajících rodu Homo sapiens. Každá kultura jim k tomu poskytovala doporučení, návody a především inspirační zdroje v podobě příslušných bohů a hrdinů. A právě ty – mnohem víc než další a další diagnostické kategorie, větší množství klinických psychologů a psychiatrických lůžek – potřebujeme i ke zvládnutí stávající pandemie depresivních a úzkostných poruch u mladistvých. Tato pandemie, jak se ukazuje, je dost možná spíš krizí společenství a jeho sdílených příběhů.

Expozice a kolize

Podle projektu Duševní zdraví dětí a adolescentů při Národním ústavu duševního zdraví se asi jedno ze sedmi dětí a dospívajících potýká s duševními problémy, 40 % deváťáků vykazuje známky deprese a 30 % pociťuje úzkostné symptomy. Sebevražda je čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí u mladých lidí ve věku patnáct až devatenáct let. Výzkumníci upozorňují, že tato čísla nelze vzít sama o sobě za bernou minci: jednak jsou získaná pomocí sebehodnotících dotazníků, a tedy může dojít k určitému zkreslení, jednak je nemáme s čím porovnávat, neboť podobně rozsáhlou studii z předcovidové doby nemáme. Bezvýhradným důkazem nárůstu prevalence úzkostí a depresí v dětské populaci není ani nárůst počtu dětských pacientů u psychiatrů a psychoterapeutů. Není totiž jisté, zda svou roli nehraje také destigmatizace, lepší dostupnost péče a její znalost v obecné (i dospělé) populaci a lepší informovanost stran symptomů duševních potíží, a tudíž důkladnější sebediagnostika, schopnost formulovat své potřeby a vyžádat si pomoc. V souhrnu ovšem můžeme nahlédnout, že množství dětí trpících úzkostnými příznaky, sebepoškozováním, poruchami příjmu potravy nebo depresivními rozladami se opravdu navyšuje. Za zmínku stojí na druhou stranu i výstupy dlouhodobých evropských studií ESPAD (European School Survey Project on Alcohol and Other Drugs), podle kterých se pomalu, ale jistě snižuje prevalence užívání nelegálních drog, alkoholu i cigaret u mladistvých a také se zvyšuje věk jejich prvního užití. S určitým odstupem možná můžeme uvažovat, zda stávající epidemie sebepoškozujícího chování není variantní reakcí na podobné krize, jaké jen o generaci starší teenageři například zapíjeli alkoholem. Neboli: příběh se nemění, defilují jen nové a nové příšery a hledání zbraní a spojenců je náročnější. Nechť je tato úvaha spíše než snižováním významu duševních problémů dospívajících povzbuzením pro ty, kteří se jim na jejich cestě snaží pomoci.