Zázrak není nic magického

Věda je touha očekávat

Možnost něco očekávat a předvídat dává životu jistotu a řád. A také umožňuje kontrolovat dění. Proto vznikla věda. Pokud opakovaně zjišťujeme, že za těch a těch podmínek dochází se zvýšenou pravděpodobností k tomu a tomu výsledku, můžeme nastavovat podmínky tak, abychom docházeli k výsledkům, které si přejeme. 

Potíž nastává tehdy, když chceme předpovědět něco, co předpovědět neumíme. Proto potřebujeme schopnost vytrvat v hledání odpovědí. Dobrá věda se totiž pozná podle toho, že se postupně učí z chyb a zpřesňuje své teorie, jak říká filozof Karl Popper, podle něhož je vědecké tvrzení takové, které lze vyvrátit a nahradit přesnějším. A také potřebujeme uznat, že někdy toho prostě ještě nevíme dost, protože předmět našeho zkoumání je příliš složitý. 

Tak je to i v psychoterapii. Ano, věda říká, že psychoterapeutický vztah léčí víc než teoretická orientace, kterou psychoterapeut zastává, a říká dokonce i to, že součástí takového vztahu je empatie. Jenže podle čeho jako psychoterapeut poznám, že jsem empatický? Jsou teď prožitky, které zakouším, moje, nebo se vylaďuji na prožitkový svět druhého? Máme teď oba pocit, že nás něco spojuje, a nakolik se tento pocit u jednoho i druhého podobá? Intuice nám něco říká, ale jak se to dá pojistit vědou? 

Věda končí tam, kde se objevuje neznámo – ale zároveň tam začíná, protože na začátku každého bádání musí být položená otázka. Věda potřebuje neznámo a v psychologii je tím neznámým velice často druhý člověk a vztah, který s ním navazuji. Věda touží očekávat, ale zároveň nesmí ztratit schopnost mýlit se, nevědět, tušit a neumět ještě popsat.

Magické myšlení

Malé děti jsou mistři v touze snažit se chápat a pokládat spousty otázek. To, že jejich teorie jsou mnohdy legrační, je v pořádku, protože na začátku každého bádání jsou omyly velké, což ovšem může být motivací pro to, abychom bádali dál. 

Čtyřletá holčička, zmíněná v učebnici vývojové psychologie, pozoruje z bytu déšť a komentuje: „Proč prší? Asi to ví, že jsme doma!“ Holčička se chová jako malý vědec, protože si vytváří teorii, že déšť lze očekávat jen tehdy, když je děvče v suchu doma. A že déšť je živá věc, která holčičku a její potřeby vnímá. Vývojoví psychologové říkají, že dívčino myšlení je zaprvé egocentrické, protože dívka situaci vidí hlavně ze svého hlediska; zadruhé antropomorfické, protože déšť vnímá jako bytost; zatřetí magické, protože si myslí, že její myšlení – zde její touha nezmoknout – má vliv na to, kdy bude pršet.

Tyto představy nejsou typické jen pro malé děti, ale i pro kultury v určitém stupni kognitivního vývoje. Klasický kulturní antropolog James George Frazer uvádí mnoho příkladů dešťových rituálů, jejichž cílem bylo ovlivnit, kdy zaprší. Například indiáni Nutkové z Britské Kolumbie v době, kdy psal Frazer své základní dílo Zlatá ratolest, věřili, že zaprší, když si začerní tvář a pak si ji umyjí, což má představovat déšť řinoucí se z temných mraků. V bývalé Habeši se zase podle Frazera kvůli přivolání deště údajně porvaly dvě vesnice. 

My s naší kulturní znalostí víme, že déšť vzniká tehdy, když vzduch obsahuje víc vody, než je schopen pojmout v podobě vodní páry, a začnou se kondenzovat kapky, které po dosažení určité velikosti padají na zem. Tato znalost je základem pro to, abychom mohli očekávat, kdy asi začne pršet. Dnes už dokonce lidstvo dokáže vyrábět déšť umělý. 

Jsou v tom podle mě podstatné dva aspekty situace, na které upomínají dva dříve užité pojmy „egocentrismus“ a „antropomorfismus“. Má-li holčička pocit, že rozhoduje o tom, kdy bude pršet, je egocentrická. Věří-li, že může s deštěm komunikovat jako s živou bytostí a snažit se si déšť naklonit, pak myslí antropomorficky. Podobné to bude pro domorodé kultury. Máme tu něco, z čeho jako by se rodily dva aspekty vědy. Tím prvním je touha mít věci nebo lidi pod kontrolou, aby fungovali očekávatelným způsobem. Druhým je snaha věci nebo lidi respektovat jako rovnocenné, navázat s nimi vztah, učit se od nich a přizpůsobit se jim. Oba aspekty jsou provázané. Čím hlubší vhled máme do fungování světa, jeho zákonů a vztahů, tím víc nám to dává jednak moc změnit vše, co změnit můžeme, jednak pokoru, protože víme, že něco (aspoň zatím) nezměníme. Nebezpečí antropomorfismu spočívá v tom, že nevyužijeme všechny dostupné prostředky. Nebezpečí egocentrismu zase v tom, že naše moc bude tak velká, že se nám dění vymkne z rukou a způsobíme svými zásahy škodu.