Setkání s těmi, kteří nejsou

Možnost dobrovolně podstoupit interrupci byla, a v některých státech stále je, indikátorem demokratického postoje k lidským právům a rovnosti pohlaví. Kroky vlád a režimů směřující k omezování tohoto práva – zpravidla zaštítěné náboženskými, nebo rovnou „tradičními“ hodnotami – s sebou vždy nutně nesou i prvek omezení důstojnosti, svobody a práva na vlastní pojetí odpovědnosti u žen. Naopak tahanice spojené s posuzováním míry utrpení, daného například nechtěným těhotenstvím způsobeným znásilněním nebo postižením plodu, jsou vždy nesmazatelně nabité prvkem šovinismu a nároku na přenášení odpovědnosti společenské (na rovině prevence sexuálního násilí nebo třeba podpory rodin s handicapovanými dětmi) i individuální (na rovině otcovství) na těhotnou ženu. Jakkoli máme výsadu žít v demokratickém státě, který dobrovolnou interrupci umožňuje, tíživá otázka odpovědnosti nikam nemizí. 

Marie

Je jí třicet pět let a jejím životním smyslem je velká a stabilní rodina. Přesto před osmi měsíci podstoupila interrupci a nyní v terapii přemýšlí o tom, jak se osvobodit od zármutku, který v ní od té doby roste. Marie byla vždycky tichá a uzavřená, což jí v dospívání přineslo hodně těžkostí, ale nakonec se jí povedlo postavit se na vlastní nohy a vykročit do dospělosti. Vdala se a narodil se jí zdravý chlapec. Manželství ale proměnu partnerství v rodičovství neuneslo, její manžel nakonec požádal o rozvod a odstěhoval se k ženě, s níž měl během vztahu s Marií poměr. Marie jemu i jeho milence odpustila, je prostě taková. Snaží se v životě vyrovnávat s věcmi tak, jak přicházejí, ví, co si přeje, ale necítí potřebu se prosazovat nebo s lidmi o cokoli bojovat. Někdy si ale vyčítá, že se vzdala snadno, že „neudržela rodinu“. Syn, kterého mají ve střídavé péči, zůstává středobodem jejího života. 

Na nějaký čas se, jak říká, „utrhla ze řetězu“. Nikdy ne v době, kdy měla synka u sebe, jen v týdnech, které trávil s tátou. Emoce byla vždycky zvyklá držet hluboko v sobě, říká, že o nich ani sama nevěděla. V čase svého velkého smutnění nad proměněným ideálem lásky si ale vyzkoušela všechny její možné podoby. Samotnou ji to šokovalo. A ještě víc to, že z jednoho takového experimentu vznikl nový život. Otec dítěte se k informaci, že je Marie těhotná, okamžitě postavil odmítavě – sice jí nebránil, aby si dítě nechala, ale stroze ji informoval o tom, že nechce mít s dítětem nic společného a nijak Marii nepodpoří. Následovalo několik mučivých týdnů zvažování. Toužila po druhém potomkovi, zpětně to popisuje téměř jako fyzický pocit, chtěla dát synovi sourozence, chtěla uplatnit lásku k dětem, které byla plná, chtěla být znovu mámou miminka. Sebrala odvahu a řekla o své situaci rodičům, kteří nebyli nadšení, ale nakonec jí vyjádřili podporu a nabídli pomoc. Přesto po několika týdnech dospěla k rozhodnutí, nad nímž doposud truchlí: podstoupit interrupci. Nechtěla, aby dítě vyrůstalo s pocitem odmítnutí ze strany otce, a bála se, jak by péči a výchovu sama zvládla. Celá obrovská, nezměrná tíha odpovědnosti rozhodnutí o novém životě spadla na ni samotnou – přestože u jeho vzniku jsou vždy dva. A celá drtivá tíha smutku, který následoval, ji zavalila jako lavina. V tu chvíli přišla do terapie. 

Plakala, protože její hlava a srdce prožívaly nejtěžší možný konflikt, jaký si dovedla představit. Věděla, že se rozhodla správně, ale na smutku ze ztraceného příběhu své rozšířené rodiny to nic nezměnilo. Několik měsíců jsme opatrně ohledávaly její představy o sobě samé: jako ženě, partnerce, manželce a hlavně mámě. O sobě jako o člověku. Oplakávala rozvod, ztracené sny o úplné a šťastné rodině, oplakávala svou nevinnost a naivitu ve vztazích, krutost muže, do něhož se zamilovala, ale on jí nepomohl, a ze všeho nejvíc – své dítě. Těžko snášela pohled na těhotné kamarádky, děti v kočárcích, hovory o těhotenství a porodu. Každý takový kontakt vyvolával pocity a myšlenky, představy – do našich setkání přibyl třetí člověk. Člověk, jehož nikdy neviděla ani s ním nemluvila, setkala se s ním jen krátce a pak se ho vzdala. Pomalu se učila na něj vnitřním zrakem pohlédnout a také s ním mluvit. A nakonec, když byla připravená – měsíc předtím, než by se býval narodil –, se s ním i definitivně, smířeně a s láskou rozloučit.