Sebepoznání, meditace a mozek

„Člověk, jehož přání se oddělí od vnějších věcí, se přiblíží k prostoru duše,“ píše Carl Gustav Jung ve své Červené knize... 

Jako by v nás existovala možnost nějakého hlubšího poznání, která je důsledkem pozoruhodné schopnosti, již nazýváme inteligence. S jejím vývojem a formováním souvisí to, co se označuje jako percepční a kognitivní procesy umožňující sebepoznání a poznání vnějšího světa. Sebepoznání, které odděluje „přání“ od vnějších věcí, jak se o tom zmínil C. G. Jung, spočívá v rozlišení a přijetí toho, že naše přání a sny spojené s věcmi a lidmi se neshodují s reálným průběhem událostí. Ve vnějším světě vidíme ve ztělesněné podobě svá přání a tužby a od některých věcí a lidí očekáváme to, že až jejich prostřednictvím těchto svých tužeb dosáhneme, budeme „tam, v tom krásném světě“. Je to, jako bychom v našem snění napsali autorský scénář divadelní hry, která když se odehraje, splní se naše přání. Tento scénář zachycuje naše očekávání toho, co se stane, a postavy v něm jsou napsány pro lidi kolem nás. Dáme jim roli v našem divadelním představení a očekáváme, že se budou podle našeho scénáře chovat. ... A tak každý z nás píše scénář pro ostatní a zároveň se stává hercem ve scénáři, který napsal někdo jiný.

Projekce a přenos

Pro tento proces, při němž si tvoříme takový svět, který by naplnil naše přání, a dojde k umístění našich fantazií do vnějšího prostoru, psychologie používá slovo projekce. Jako bychom „promítačkou v naší duši“ promítali cosi na lidi a věci kolem sebe (používá se také slovo přenos, kdy svou vnitřní fantazii „přenášíme“ na druhého člověka a tím pro nás tento člověk získává důležitou hodnotu – „něco pro nás znamená“). Když se tato projekce našich představ na lidi a věci uskuteční bezděčně a nevědomě, pak se tyto naše intence a fantazie jeví, jako by byly součástí vnější reality a něčím, co od světa dostáváme. Ale někdy je již předem jasné, že nějaká konkrétní fantazie a naděje se uskutečnit nemůže. Jedna pozoruhodná věc na našich životních tužbách a snech je to, že když si něco moc přejeme, hodně o tom sníme, je v nás také málo uvědomovaná představa, že až to, co hledáme, najdeme, bude už všechno nějak zvláštně krásné – a v čase to nepomine. ... Jak ovšem víme, když se vysněné věci ve vnějším světě stanou, jsou reálné, a nikoli nepomíjivě krásné, byť se takové v našem snění zdály být. Navíc realita, která k nám se splněným přáním přišla, je obdařena dalšími a dalšími tužbami a celý proces se opakuje. 

Nabízí se možná otázka, kde se v nás berou tyto „pohádkové“ sny, touhy po něčem úchvatném a nepomíjivém. Carl Jung nazývá tyto předobrazy, které jsou nám všem společné, archetypy. Je to něco, co je pro lidskou fantazii typické. Máme potřebu hledat svět, v němž není bolest a je jen radost, láska a smysl věcí, které v čase nekončí. Ten svět, o němž čteme v pohádkách, legendách a mýtech jako o království snů, o svobodě, štěstí a věčné kráse. 

Ale i když bychom rádi žili své sny, realita nám ukazuje, že to takto není možné – a my tomu potřebujeme porozumět. Hledat cestu dál a poznat sebe, abychom tuto skutečnost zvládli a neztratili smysl bytí tvář v tvář kontrastu reality a fantazie.