Jóga jako průnik těla, psychiky a ducha

Mohly bychom o tom jistě mluvit dlouho, ale jak byste stručně definovala „jógu“?

Snad každý člověk má dnes o pojmu jóga vlastní představu. Z mého pohledu je dobré nejprve tematizovat kontext: jestli mluvíme o józe jako o jednom z šesti tradičních indických filozofických směrů, či jako o principu spojení – osobní úrovně bytí s tou nadosobní. Jóga se vyvíjela v čase a prostoru a procházela tak různými kontexty. Tím se smysl tohoto slova posouval. Mně osobně je nejbližší vnímat pojem jóga právě jako princip spojení, jako vztah k bytí, učení o jednotě a celistvosti – mezi duší a duchem, mezi tělem a psýché, mezi vnitřní a vnější úrovní reality. Každá jógová linie pak tyto konkrétní body pojímá trochu jinak.

V euroamerické kultuře máme o józe často kusé informace. Známe pojmy, jako je čakra nebo tantra, ale spíš v tom komerčním eklektickém diskurzu.

A tuto představu vám teď ještě víc zkomplikuji. Dnešní eklektický diskurz není novum. Indická kultura byla po tisíciletí tranzitní, to znamená, že podléhala obrovskému množství kulturních vlivů, které přes Indii procházely, ať už jejich původci byly dobyvatelské národy anebo různá etnika, která na tomto subkontinentu žila. Stejně jako je obtížné přesně definovat například „evropskou kulturu“ jako homogenní celek, nejde mluvit ani o jedné józe.

V tavném kotlíku globalizace není jóga něčím, co se jen „pokazilo“ a zpovrchnělo. Nelze ji dnes vnímat jen jako úpadek od tradičního konzistentního a jednolitého učení. Jógické i tantrické nauky se v Indii lišily a měnily od samých začátků. Až na konci devatenáctého století, kdy se začala jóga šířit na Západ, vznikla západní představa o jejím úpadku od jakési vznešenosti, což souviselo s orientalismem. A na západní pochopení reagovala pochopitelně i situace v její domovině. Něco podobného zažíváme znovu. Ve skutečnosti bylo jógové učení eklektické povahy odjakživa.

Jaké byly zlomové body na vaší osobní cestě k jógovému a tantrickému učení?

Moje cesta byla kostrbatá. Začínala jsem s jógou velmi mladá, v osobnostně nevyzrálém období života, kdy jsem trpěla řadou problémů fyzických i duševních. Bylo mi zhruba čtrnáct let, když jsem začala řešit utrpení svého dospívajícího těla a hledat odpovědi ve východních filozofiích. Byl to útěk. Vnořila jsem se do četby a studia jógy nejdřív teoreticky: „louskala“ jsem upanišady, četla védské texty a sútry a nechala se jimi unášet. A nalezla jsem zde „skvělé“ odpovědi – třeba že tělo nemá hodnotu a že věci, které se vážou k lidskému egu, přinášejí jednoznačné utrpení. A že jediná cesta je těla se vzdát, rezignovat na své osobní ambice a zabývat se hledáním věčného duchovního já. Nasedla jsem na to a neuvědomila si, že tím obcházím zdroj svých problémů. Dnes bych se to nebála označit za spirituální bypass. Až následně jsem se dostala k fyzické praxi jógy. Začalo mi pomáhat to prachobyčejné cvičení. Vneslo mi do života řád a nějakou disciplínu, kterou jsem potřebovala, a vrátilo mě nohama na zem a do těla. Má praxe se pak měnila podle linií učení, kterými jsem postupně procházela. Poznamenalo mě také studium indologie a kulturologie, které mě naučilo přemýšlet více kriticky a v kontextu. Důležité bylo setkání s transpersonální školou, knihami a osobností Stanislava Grofa, s transpersonálním výcvikem (Grof Transpersonal Training). Tohle protnutí zpětně vidím možná jako zásadní. Přineslo mi hlubší porozumění tomu, co se mi na prahu dospělosti i v jógických zkušenostech dělo. A vizi, jak s tím nakládat. Předtím jsem se léta učila u bráhmanského učitele. A najednou jsem zjišťovala, kolik červených vlaječek jsem v tomto směru pro sebe neviděla. A jak často mohou být jógové, meditační a kontemplativní směry kromě bezpečného útočiště také únikem od toho, v čem nám jednoduše není dobře.