Rezonance a odcizení

Co vás inspirovalo k vypracování teorie sociální akcelerace a rezonance? Co vás vedlo k tomu, že se zajímáte o aspekty života ze společenského pohledu?

Řekl bych, že mě zajímají otázky, co je to dobrý život a jak najít správné místo ve světě. A možná také to, co je se světem „špatně“. Jsou to ale témata, která má v mysli asi každý. Měl jsem to štěstí, že jsem z toho udělal své povolání. Přemýšlím o otázkách, které jsou pro nás důležité. V disertační práci jsem se zabýval názory kanadského filozofa Charlese Taylora a jeho fenomenologickým přístupem. Tento styl myšlení počítá s vlastními zkušenostmi a snaží se je analyzovat. Nikoli v sobeckém smyslu, ale proto, abychom pochopili, kdo jsme jako moderní lidské bytosti. To mě fascinovalo a myslím, že mě to vedlo i k napsání knihy o zrychlení, akceleraci. Uvědomil jsem si, že mám pocit, jako bych měl vždycky málo času a všechno bylo rychlé. Tak mě napadlo, co se stane, když ušetřím čas třeba díky chytrému telefonu nebo počítači. Kam se ten čas poděje? Proč ho stále nemám? Nenašel jsem dobrou odpověď ani v sociologii, filozofii, ani nikde jinde. Čím více času ušetříme, tím méně ho máme – a to je paradox. Byl to tedy určitý intelektuální zájem, který mě ke zmíněným tématům vedl. 

A k čemu jste došel?

Uvědomil jsem si, že tam, kde právě žiju, ve Schwarzwaldu, v malé vesnici, je tempo života opravdu jiné než v Berlíně nebo v Londýně, kde jsem studoval na vysoké škole. Vnímal jsem tu odlišnost, aniž bych ještě koketoval s fenomenologií. Zeptal jsem se sám sebe, jak být ve světě ve vztahu k prostoru a času? A tak jsem se dostal k otázce zrychlení. Co je hnacím motorem této trvalé formy zrychlování a jaké má důsledky? Napsal jsem analýzu časových struktur moderní společnosti. Lidé pak říkali: Rosa je guru pomalosti, obhajuje zpomalení. A mě napadlo – vždyť jsem o zpomalení nepsal! Psal jsem jen o rychlosti. Zpomalení totiž není tak snadné. Všichni říkají, že musíme zpomalit, ale nikdo to nedělá. Jde o strukturální problém, nikoli problém jednotlivce. Neexistuje individuální řešení, nemůžeme jednoduše zpomalit. A navíc, velmi často má třeba nuda stejné příznaky jako syndrom vyhoření. Tak jsem si říkal: pomalost není hodnota sama o sobě. Ani rychlost sama o sobě není špatná. Její problém je v tom, že vede k odcizení. Ztrácíme schopnost navazovat s věcmi vztah, dokonce i se situacemi, nedokážeme například při rozhovoru opravdu naslouchat, reagovat a rozvíjet myšlenky a vzájemnost.

Tak jsem napsal knížku Beschleunigung und Entfremdung (Zrychlení a odcizení). A zdůraznil jsem, že rychlost je problematická jen tehdy, když vede k odcizení, ke ztrátě kontaktu s lidmi, s jejich tělem, se situací. A pak jsem se sám sebe zeptal, co je opakem odcizení. Když žijeme dobrý život, cítíme se dobře? A takto jsem dospěl ke konceptu rezonance. Moje odpověď tehdy byla, že opakem odcizení je rezonance.

Jaký je tedy rozdíl mezi odcizením a rezonancí? 

Z psychologické perspektivy jsem zjistil, že odcizení v nejextrémnějším případě představuje depresi. A problém s depresí nebo syndromem vyhoření je, že k nám nic nepromlouvá, nic se nás nedotýká, chybí nám schopnost oslovit a ovlivnit ostatní, případně svět. Filozoficky definováno by mohlo jít o vztah bez vnitřního vztahování se, bez skutečného vztahu. Příkladem může být rozhovor. Při odcizení sice mluvíme, ale nepropojujeme se. Nejsou zde žádné vibrace. Co druhý říká, se mě nedotýká, sotva tomu rozumím a sotva to cítím. Ovšem když jsem obrazně řečeno schopen natáhnout ruku a s druhým člověkem se spojit, dochází k opaku. A tak definuji rezonanci – jako opak odcizení. 

Rezonance je okamžik, kdy máme pocit: ach, to je opravdu zajímavé! Když se cítíme „správně“, když se cítíme napojení. Takže moje základní definice rezonance je stav vztahu, který není o nadvládě ani kontrole. Pak může dojít k transformaci. 

Zpočátku jsem si myslel, že rezonance a odcizení jsou protiklady. Neodcizený stav je rezonance, nulová rezonance je odcizení. Když jsem ale napsal o rezonanci knihu, uvědomil jsem si, že by to takto bylo příliš snadné – někdy totiž rezonance vyrůstá i z odcizení. Když například vyrůstáme a dospíváme, pravděpodobně potřebujeme nějaká období odcizení, normální pubertu, čas revolty. V té době trochu ztrácíme přirozenou rezonanci, kterou bychom mohli mít s rodiči, vrstevníky, učiteli, se svým tělem. A prostřednictvím těchto fází odcizení pak rozvíjíme skutečnou rezonanci. Potom můžeme mluvit o jakési dialektice mezi rezonancí a odcizením.