Bezpečné odpoutání

Slova addiction a attachment byla v Anglii šestnáctého století používána jako synonyma označující připoutání. Z obou se postupně vyvinuly důležité psychologické koncepty, přičemž ten první se do češtiny překládá jako „závislost“ a druhý jako „citová vazba“. Oba odkazují k silnému a pevnému vztahu, jehož dopady jsou však diametrálně odlišné. Zatímco dobře vybudovaná citová vazba je cesta ke šťastnému životu, dobře vybudovaná závislost vede do neštěstí. 

Pokud bychom u srovnání obou slov zůstali, v případě citové vazby jde v zásadě o to, jak a čím nahradit bezpečí dělohy a jistotu pupeční šňůry. Teorie attachmentu, která dnes prostupuje takřka všemi směry psychologie a psychoterapie, tvrdí, že pro vývoj dítěte je zásadní, zda si podobný pocit bezpečí, který zažívalo v děloze, vybuduje k matce i na symbolické úrovni. A pokud ne k matce, tak k jinému pečujícímu dospělému. Způsob citového připoutání se pak stává určitou šablonou pro navazování dalších blízkých vztahů. Zhruba polovině dětí se bezpečné pouto podaří navázat, druhá půlka to nemá tak jednoduché a musí si osvojit jiné způsoby, jak ve vztazích pocity bezpečí zažívat.

Od svého zrodu před zhruba sedmdesáti lety prošla teorie attachmentu dlouhým vývojem a dnes se mimo jiné diskutuje o tom, jestli připoutání k jedné primárně pečující osobě má tak zásadní celoživotní vliv, respektive zda se může během života měnit. My se však nejen v tomto článku, ale i v celém aktuálním čísle Psychologie dnes zaměřujeme na jiné připoutání, které se skrývá pod slovem addiction – závislost. 

Bezpečí závislosti

Stejně jako citovou vazbu můžeme i závislost vnímat jako způsob dosahování pocitu bezpečí, a to ve dvojím smyslu. Zaprvé, aktivity a látky, na kterých lidé bývají závislí, zpravidla působí v našem nervovém systému tak, že pocit bezpečí navozují přímým ovlivněním našich neurochemických procesů doslova na molekulární úrovni. Sledování pornografie nebo hraní počítačových her například působí (mimo jiné) na vyplavení dopaminu, heroin se přímo váže na receptory endorfinu, alkohol působí na obě tyto látky a řadu dalších. Naše prožívání se vlivem této chemické aktivity mění, a to různorodým způsobem. Zatímco určité typy látek nebo aktivit nás spíš mobilizují, jiné naopak tlumí. Některé nás vedou do výšin euforie, jiné nás „uzemňují“. I proto má každý tendenci vyhledávat jiný typ aktivit či látek, možná podle toho, co v dané chvíli, anebo obecně v životě více postrádá. Společným jmenovatelem však bývá, že se pod vlivem dané látky či aktivity cítíme příjemněji a bezpečněji.

Asi všichni máme s těmito efekty zkušenost. Na chvíli si navodit pocit, že nám nic nehrozí, že je všechno fajn. Odreagovat se. Ulevit si. „Odfrknout.“ Odpojit se. Vyčistit si hlavu. Máme spoustu výrazů, kterými tyto chvíle nazýváme. Dobře si přitom uvědomujeme, že to není napořád, že je to uměle navozený stav trvající maximálně několik hodin a poté nám bude zase stejně jako předtím, ne-li o něco hůř. Přesto nám stojí za to si občas tento pocit dopřát.

Avšak pokud chceme hovořit o závislosti, vstupuje do hry druhý – a podle mě daleko podstatnější – zdroj pocitu bezpečí, a tím je pravidelnost a předvídatelnost. Například jsme schopni nějak přečkat den v kanceláři, když stoprocentně víme, že to z práce vezmeme přes vinotéku, doma se pak svalíme do křesla, nalijeme si víno a tak strávíme zbytek dne až do usnutí. Anebo jsme schopni se vystavit nutným interakcím ve škole a doma, když víme, že v každé volné chvíli se ponoříme do online světa oblíbené hry. Pravidelná konzumace látek či aktivit nás navíc směruje do specifického okruhu lidí, na nová místa, ukazuje nám jiné barvy života. Pokud tedy v případě závislosti chceme mluvit o připoutání, pak nikoli k jedné látce nebo aktivitě, ale k určitému životnímu stylu nebo, chcete-li, identitě.

Jinými slovy, závislost nejsou jen občasné či pravidelné návštěvy ve vzrušujícím světě, ale jeho stálé osídlení se vším všudy, mimo jiné i s tím, že se v něm cítíme jako doma. Zkuste si představit ten rozdíl na příkladu vaší oblíbené dovolenkové destinace: jaké je přijet do exotické země jako turista a jaké je tam natrvalo bydlet. Pít alkohol, nebo být závislý na alkoholu; sledovat porno, nebo být závislý na pornu; užívat heroin, nebo být závislý na heroinu je komplementární srovnání, jako jet na dovolenou do Thajska, Maroka, Venezuely, anebo se do těchto zemí přestěhovat a začít v nich žít. 

Asambláž

Někteří současní sociální vědci pro tento pohled na závislost využívají koncept asambláže, který si dvojice francouzských autorů – filozof Gilles Deleuze společně s psychoanalytikem Félixem Guattarim – vypůjčila z výtvarného umění a nabídla jej jako způsob, jak můžeme nahlížet celou naši existenci. Namísto hledání podstaty bytí bychom si podle nich měli všímat spojení mezi různorodými elementy své existence, které se neustále přeskupují a tvoří tak bohatou a proměnlivou asambláž, ve které zpravidla není vršek ani spodek, levá ani pravá strana, žádná hierarchie, můžeme ji nahlížet odkudkoli a vždy ji uvidíme jinak. 

V případě závislosti tedy nejde o hledání její esence, ale spíš o pečlivé prozkoumávání spojení mezi prvky, které vytvářejí jedinečnou zkušenost závislosti. Může jít o lidské bytosti, jejich těla, emoce, ale také o neživé předměty, fyzická místa, aktivity, instituce, hodnotové orientace, spirituální tradice a rovněž samozřejmě o psychoaktivní rostliny, chemické sloučeniny, nápoje. Asambláž závislosti bude u každého jedince jiná, přestože řada prvků může být společná. Nejde však ani tak o prvky samotné, jako spíš o to, jaká pouta se mezi nimi vytváří. Jak jsou pevná, odolná, pružná. 

Pokud na závislost nahlédneme perspektivou asambláže, musíme se například rozloučit se zažitou představou, že závislost vzniká působením konkrétní návykové látky, tedy že určité látky mají závislostní podstatu a kvůli ní se člověk stane závislým. Účinky psychoaktivních látek v lidském těle hrají samozřejmě důležitou úlohu, ale je potřeba si také všímat toho, jaké pocity jejich působení vyvolává, jakou roli tyto pocity hrají v celém kontextu života daného člověka, s jakými každodenními situacemi či traumatickými vzpomínkami mu pomáhají se vyrovnávat, do jaké kultury jej přivádějí, na formování jaké identity a hodnotové orientace se podílejí. A to zdaleka není všechno. Do rozvoje asambláže závislosti patří také to, jaký symbolický význam má konkrétní látka nejen pro daného člověka, ale i pro jeho blízké, pro kulturu, v níž žije, s jakými dalšími látkami, aktivitami a předměty se pojí a jak je v tomto kontextu nahlížena její pravidelná konzumace. Abychom však nezabrousili do příliš velkého teoretizování, uvedu jeden příklad.