Pára, pot a hvězdy

Většina z nás tleská do rytmu, někdo podupává a někdo zase dlaní plácá do dřevěné stěny. Hraje písnička Beggin’ od Måneskin, rocková, dravá, intenzivní… stejně jako vůně mandarinky zelené, která se line prostorem… stejně jako vlna horka, která se s každým máchnutím ručníku saunového mistra dotýká obnažených těl.

Teď koncem února je sauna plná. Tiskneme se zpocené rameno na rameno, pološerem prosvítají jen tlumená zelená světýlka. Saunový ceremoniál vrcholí, zbývá posledních pár minut. Tleskáme a pohupujeme se do rytmu, protože je nám dobře a baví nás to, protože chceme povzbudit saunového mistra, aby ještě párkrát máchl ručníkem, protože chceme podpořit i sami sebe, abychom ještě chvilku vydrželi to horko.

Lavice v sauně jsou postavené v půlkruhu kolem kamen, na nichž se v ledových koulích rozpouštějí různé vůně. Saunový mistr chvílemi působí jako DJ, jindy jako šaman, někdy jako šašek s ručníkem… Je to něco mezi koncertem, diskotékou a něčím hluboce obřadním.

Proto se tomu, co se v sauně odehrává – pár písniček, vůně, pára a horko – říká saunový rituál nebo ceremoniál. Jenže tady nejsme v indiánské potní chýši, která představuje tradiční obřad původních obyvatel, během něhož se lidé v uzavřeném prostoru s horkými kameny a párou fyzicky i duchovně očišťují. A díky tomu potní chýše vytváří hluboce posvátný prostor pro spojení s přírodou, sebou samým i společenstvím skrze pot, modlitbu a ticho. Tady jsme ve zcela obyčejné sauně na malém městě, kde se mezi jednotlivými cykly saunování chodí na bar na pivo a kde si saunoví mistři rozhodně nehrají na něco víc. A přesto je tu něco víc…

Rozjařeně vycházím z rozpálené sauny ven, cítím radost a hlubokou vděčnost za život. Tělo žije. Ve venkovním ochlazovacím bazénku zůstávám na deset nádechů a výdechů, pak se zabalím do županu a lehnu si na lehátko. Na větvích břízy je jemná vrstva sněhu. Celé tělo silně tepe, jak se horkem rozšířené cévy v ledové vodě prudce stáhnou a srdce musí rychle přizpůsobit tlak i teplotu. Je to trochu euforický pocit. Nade mnou jsou hvězdy a měsíc, mrzne a já se na chvíli zcela rozplynu v nekonečném prostoru. Zmizím. Jen tepající tělo, hvězdy a zasněžené břízy.

Po nějakém čase se tep zklidní, já cítím hluboké osvěžení a v mysli se zase začínají objevovat myšlenky. Myslím na to, na co už tolikrát: že by mohlo být zajímavé udělat v této sauně výzkum a zaměřit se na to, nakolik je pro její návštěvníky pobyt vedle relaxace právě spirituální zkušeností, skrze kterou se dotýkají něčeho většího a která tak oslabuje jejich pocit odděleného já, na jehož místo nastupuje větší propojenost, otevřenost, láskyplnost… Zkoumat, jak se tu nenápadně vlastně děje něco víc, o čem se nijak nemluví a o co se vědomě neusiluje, ale ono se to děje. Nějak víc než jinde.

Mám určité hypotézy. Myslím, že tady k tomu přispívá uspořádání prostoru, sedíme kolem kamen tak, jako kdysi dávno se svým kmenem kolem ohně. A vlastně ano, tady na malém městě se většina návštěvníků zná. Je tu přítomná určitá míra pospolitosti a blízkosti. Na pivu se vedou řeči, kdo s kým. Nechybí nekorektní vtipy, flirtování ani komentáře toho, kdo jak vypadá. Je to tu vlastně naprosto obyčejné a zemité. Nikdo tu moc nenadělá s nahotou. V nahotě jsme nakonec všichni stejní, veškeré role jsou pryč a uvnitř sauny dech, pot a někdy – když je těsno – i hranice těla splývají. A tak se v tom rytmu a horku můžeme stát jedním tělem, jednou vlnou a snad i součástí něčeho většího.

Začíná mi být zima, tak se vracím do tepla, na bar, kde mi, aniž by se museli ptát, zcela samozřejmě podávají švestkového bernarda jako vždycky. Oproti tichu v sauně nebo na lehátkách se tady mluví a mluví, lidé si povídají, jsou vůči sobě milí a srdeční. A já uvažuji nad tím, jestli jde o ukázku toho, jak se dělá plachá česká spiritualita, která ráda zůstává vskrytu, moc si nepotrpí na slova a gesta. Tady na baru se totiž nad hlubšími prožitky vždycky dá mávnout rukou, vždyť to nic není, chodíme sem kvůli teplu, pivu, uvolnění a troše toho nahatého jiskření… Možná právě proto ten výzkum nikdy neudělám. Tuším, že by se na mě dívali divně a odpovídali zdráhavě. A také ho neudělám proto, že tady nechci být výzkumník, tady chci jen být.