O aktivních vykladačích a užitečných fikcích

David má jet do ciziny a mimo jiné se tam může setkat s jedním inspirativním, mediálně známým člověkem. Pár dní před cestou se mu zdá, že tento člověk je v obývacím pokoji jeho rodičů na návštěvě. David stojí u konferenčního stolku, dívá se do mobilního telefonu a hledá si něco na internetu. Host vyjadřuje nevoli, že se mu David nevěnuje, zvedá se a opouští byt. Davidovou první reakcí po probuzení je zklamání kvůli tomu, že k setkání možná nedojde nebo že dotyčný o setkání nestojí. Jinými slovy, David má strach, že nepříznivý sen předjímá nepříznivou realitu. Je tento strach odůvodněný? Obecněji řečeno, popisují naše sny či fantazie to, co se děje ve skutečnosti, a pokud ano, jak doslovně je přitom můžeme brát? 

Skutečné je to, co působí

Podle zakladatele analytické psychologie Carla Gustava Junga je podstatné, jaký postoj k našemu snu či fantazii zaujmeme my sami, jaké je naše vědomé stanovisko, čímž jsou naznačeny odpovědi na výše zmíněné otázky. Jung to v knize Vztahy mezi já a nevědomím z roku 1928 ukazuje na příkladu svého pacienta s „psychogenní depresí“, který měl následující fantazii: Vidí svou nevěstu, jak běží dolů k řece. Je zima a řeka je zamrzlá. Nevěsta vyběhne na led a on ji následuje. Ona však jde až do míst, kde je led popraskaný. Rozevře se trhlina a pacient má strach, že by se tam dívka mohla vrhnout, aby se zabila. Nakonec žena skutečně do průrvy klesne a on tomu smutně přihlíží. 

Můžeme si představit, že taková a podobné situace pacientův stav ještě zhoršují, přidávají k jeho pocitu bezmoci a ztráty něčeho hodnotného. A zde Jung pacientovi navrhuje něco, co se může zdát jako odporující intuici: vybízí pacienta, aby vzal svou fantazii vážně a vnímal ji jako něco objektivního. To však znamená, že – jak říká Jung – udělá ze špatné nálady svůj objekt, místo aby jí dovoloval být dominujícím subjektem. Jinými slovy, zaujme k fantazii vědomý postoj. A vědomý postoj je takový, že pacient nechce přijít o svou nevěstu. Kdyby k takové události došlo „doopravdy“, tak by situaci jenom nepřihlížel, ale dívčině pádu by se pokusil zabránit. Bere-li svou fantazii jako opravdovou, může ji tedy rozvinout tím, že k dívce přiskočí. Takovéto vědomé rozvíjení fantazie je důležitou složkou Jungovy metody aktivní imaginace, která je aktivní právě proto, že člověk svou fantazii rozvíjí vůlí, jenom jí nepřihlíží a jedná, jak by jednal, kdyby to bylo „doopravdy“. Tím se nevědomý (snový/fantazijní) proces potkává s postojem jedincova vědomí. Obrazy na tento postoj reagují, ve fantazii ihned, ve snu třeba příští noc, čímž mezi nevědomím a vědomím vzniká dialog. 

Slovo „doopravdy“ jsem dal do uvozovek, protože podle Junga není žádné „doopravdy“ ve fyzickém světě a „doopravdy ne“ ve fantazii, ale oba tyto stavy jsou různými podobami reality. Jung říká „skutečné je to, co působí“ (wirklich ist, was wirkt) – a na pacienta působí jeho fantazie. Důležité ale je, že i pacient je skutečný, a proto může působit na fantazii. To neznamená, že pacient by svou fantazii ignoroval. Kdyby ji ignoroval, byla by tam stále, ale nyní už zcela mimo pacientovu kontrolu. Když pacient vezme fantazii vážně, vyhne se dvěma extrémům – tomu, že fantazii označí jako hloupost, a tomu, že ji bude brát jako znamení toho, co se mu stane a co nemůže nijak změnit.