Nevíme, pro koho to děláme

„Pro koho to vlastně dělám?“ zarazil jsem se po pár dnech, když jsem týden pomáhal na stavbě meditační haly v centru Shanta Vana v Českém ráji. Odložil jsem kladivo a posadil se do velkého, ještě nezaskleného okna s výhledem na kopce a údolí. Přemýšlel jsem nad tím, jak je zvláštní, že velká část našeho života – a zejména to, co nám dává smysl a přináší naplnění – nakonec nějak směřuje k druhým. K těm, které často ani neznáme, kteří o nás ani nemusejí vědět, k těm, o nichž nevíme, co udělají s tím, co jsme udělali my. Ta neurčitost, otevřenost a anonymita mi připadaly omračující a přitom byly celou dobu přítomné v každém úderu kladiva.

Tato nenadálá zkušenost mi otevřela oči. To, co jsem si myslel, že je příznačné pro moji práci, je nakonec možná všeobecným rysem života.

Na psaní a překládání mi totiž vždycky přišlo fascinující, že vlastně vůbec nevím, co se s texty dál děje a pro koho je píšu a překládám. Čte je někdo? Oslovují ho? Rozčilují ho? Párkrát za rok se stane, že dostanu nějakou zprávu a reakci na článek nebo překlad. Jsou ale také knihy, které jsem přeložil, aniž by se ke mně kdy dostala jakákoli odezva. Co se s nimi děje? To je tajemství. Ale když nad tím tak přemýšlím, něco přece jen vím. Tento text bude číst šéfredaktor a jazyková redaktorka a moje máma. A pak možná pár tisíc dalších lidí – anebo také nikdo. A když už jsem se zmínil o své mámě, sama si teď vydává knížku, a tak jsem se díky ní mohl nedávno podívat do velké tiskárny, kde se tiskne ve velkých nákladech. 

Díky své práci jsem vnímavější vůči tomu, že za knihou nestojí jen autor, ale že se na konečné podobě obrovskou měrou podílí také překlad, ilustrace, redakce, korektura, sazba a další. Nikdy jsem se ale moc nezamýšlel nad tím, co se děje v tiskárně a kolika lidem kniha projde rukama nebo strojem, který obsluhují. Někdo musí vytisknout archy, nařezat je na stránky, svázat, ořezat, nalepit obálku a provést řadu dalších úkonů, které jsem v obrovských halách nestihl postřehnout ani pochopit. To všechno se v tiráži skryje pod pár slov „vytiskla tiskárna ta a ta“.

V tiskárně mě zaujala ještě jedna věc – Heidelberg, veliký stroj, který zabírá plochu tak deset krát tři metry a na výšku má asi dva metry. Někdo ho musel vyvinout, někdo musel vyrobit jednotlivé součástky a tak dál. Pak už síť těch, kdo se na vzniku jedné knihy „anonymně“ podílejí a bez nichž by nemohla nikdy vyjít, nabírá naprosto nepředstavitelných rozměrů a sahá někam k počátkům knihtisku, vlastně k vynálezu písma, objevení řeči, vzniku vesmíru… Tváří v tvář tomu nakonec i obří Heidelberg, na který se vystupuje po schodech, působí jako dětská hračka.

„No nic,“ vstávám z okna a vracím se s kladivem ke své práci, která mi, když ji dělám pro druhé, přináší mi daleko větší naplnění, než kdybych ji dělal jen pro sebe, přestože nevím, pro koho ji vlastně dělám. S kladivem, které mi včera prodali v OBI, které někdo vyrobil, které někdo vymyslel… Vnímám sám sebe jako součást něčeho většího, nekonečné sítě života, s níž jsem propojený deseti tisíci vlákny. Ne, už nevnímám sebe, ale to, čemu buddhistický učitel Thich Nhat Hanh říkal „spolubytí“.