Ohýbat se, ale nezlomit

Když se dnes mluví o odolnosti, často se tím myslí schopnost vydržet tlak, zpracovat stres, zachovat si vnitřní klid, nevzdávat se. V moderním jazyce psychologie říkáme odolnosti rezilience. Starý svět měl – a duchovní oblast stále má – pro tutéž zkušenost i jiná jména: víra, naděje, vytrvalost. A někdy jen prosté: „Zase vstát.“

Rezilience není sval, který se dá vypracovat, ani pancíř, kterým se člověk pro jistotu obalí. Je to spíš pružnost vrbové větévky u vody. Ohýbá se, někdy až k hladině, ale nezlomí ji ani mráz, ani vítr. A když se oteplí, vrba znovu pustí pupeny, jako by tím říkala: „Ještě není vše skončeno.“ Biblické příběhy, které nás doprovázejí už tisíce let, jsou vlastně po generace předávané příběhy rezilience. Abraham sebral odvahu vydat se ve vyšším věku na cestu, o níž netušil vůbec nic. Sára se učila věřit tomu, co se jevilo neuvěřitelné, a sice že i po desítkách let čekání může přijít nová kapitola, zázrak. Učedníci se nevzdali smyslu života ani po prohře, která vypadala definitivně. A Marie Magdalena je obrazem člověka, ženy, která uzavře minulost a nechá se vést světlem, byť zatím jen slabým jako první paprsky svítání. Všichni měli společné jedno: odolnost u nich nebyla absencí zranění, ale schopností žít dál i s nimi. Moderní psychologie by asi řekla, že věděli, jak se ohnout, aby se nezlomili. Možná nevědomky, možná jen silou obyčejné lidské důvěry. Ale fungovalo to. Setkávám se v duchovní praxi s lidmi, kteří o sobě tvrdí, že rezilientní nejsou. Že se zlomí při první větší vlně. Že by to či ono nezvládli. A pak mi vyprávějí, že právě dnes ráno vstali, vypravili děti do školy, zavolali mámě, udělali si kávu nebo jenom otevřeli okno, aby do místnosti pustili trochu světla. Někdy nejde o velké hrdinství. Spíš o pokus udělat další krok. A to je, myslím si, také druh rezilience. Možná jsme z ní udělali příliš velkou vědu. Když se řekne „odolnost“, mnoho lidí si představí někoho, kdo všechno zvládá, nikdy nepláče, nepropadá panice, má pevné hranice a ještě stíhá pravidelně posilovat a „točit“ příspěvky na Instagram. Jenže rezilience často vypadá úplně jinak: člověk si dovolí unaveně oddechnout, říct si o pomoc – a přitom neztrácí naději, že zítra to třeba půjde o trochu lépe. Jedna žena mi nedávno řekla: „Nemyslím si, že jsem silná. Jen jsem se naučila, že nic netrvá věčně, ani tma.“ To je možná nejlepší definice rezilience, jakou znám.

Biblické příběhy i moderní terapie se v tom vlastně shodují: nejde o to, být neporazitelný, ale stále se vracet k tomu, co dává smysl. Ať už tomu říkáme povolání, víra, vnitřní kompas, nebo prostě jen „obyčejná“ lidskost. A když se příště ocitneme pod tlakem, můžeme si připomenout onen obraz vrby u vody... Ačkoli se větévka ohýbá do krajnosti, většinou se nezlomí. A možná právě to je náš skrytý dar: nezlomit se, i když se ohýbáme. Pisatelé posvátných textů k tomu dodávají: „Nalomená třtina nebude zlomena.“ Uchovejme si tu naději a díky ní buďme odolnější.