Jak vést dítě, aby z něj vyrostl sebevědomý a samostatný jedinec, který si poradí v těžké situaci? Respektující výchova se může zdát prospěšná, ale není vhodná pro všechny, a navíc se často zvrhne v situaci, kdy rodič, který nemá dostatek sebeúcty, svému dítěti doslova slouží. Dítě však od něho právě tuto nejistotu nakonec převezme.

Často se hovoří o vnitřní odolnosti, neboť mnoha lidem chybí. Přibývá těch, kteří řeší problémy se sebedůvěrou, úzkostmi, depresemi, disharmonickými vztahy. Spousta lidí má nízké sebevědomí, trému, strach, trpí záchvaty vzteku, nekontrolovatelného pláče a podobně. Bohužel se tato témata týkají i dětí. Společným jmenovatelem bývá, že lidem chybí sebeláska, zdravá sebeúcta. Když tyto důležité aspekty života postrádají, znamená to, že ani nejsou odolní. 

Člověk s nízkým sebevědomím se často staví do role oběti: „Ona se na mě špatně podívala a mě to urazilo.“ – „On mi řekl toto a teď to nemůžu rozdýchat.“


Když rodič předává své problémy dětem

Není to tak dávno, co na našem území vládl patriarchát. K dětem se přistupovalo jako ke sluhům, kteří nemají žádnou hodnotu. Ve školách byly děti bité učiteli, doma rodiči, musely matce a otci vykat a nesměly mít vlastní názor. Toto jednání se předávalo z generace na generaci a na spoustě lidí zanechalo následky v podobě nízkého sebevědomí, které se může projevovat tak, že tito lidé se dodnes bojí dávat najevo svůj názor, říkat ne, odmítat a podobně. Naučili se k sobě přistupovat stejně, jako k nim přistupovali rodiče – a jsou sebedestruktivní. A předali tyto vzorce také svým potomkům. 

Někteří lidé si tuto problematiku začali uvědomovat a rozhodli se, že jejich dítě už takto trpět nebude. Nezvolili však nejšťastnější řešení. Jako psychoterapeutka narážím často na to, že tito zranění lidé projikují své staré rány do svých dětí. Místo aby sami zpracovali křivdy ze svého dětství a vztah ke svým rodičům a učitelům, dělají dnes ze svých dětí nástroje pomsty. Na internetu vídáme články typu „tchyně zakřičela na mou dceru, a tak jsem dceři řekla, aby tchyni uhodila“, „družinářka okřikla mého syna, a tak ho učím, aby na ni taky zakřičel a poslal ji někam...“ Dítě by se nikdy nemělo stát prodlouženou rukou svého nevyrovnaného rodiče, protože z dítěte pak vyroste člověk bez morálních hodnot, cítění, bez hranic, samostatného uvažování. Jedince, který se naučí klesat na úroveň těch, kteří se chovají nevhodně. 

Pokud se děje něco, co není s rodičem v souladu, dá se na to zareagovat dospělejším přístupem. Například „prosím, nechci, abyste křičela na dceru, pojďme si to říct v klidu“. Nedělat si z dítěte loutku, která poslouží jako nástroj pomsty, ale vyrovnaně jít dítěti příkladem. Být mu oporou a ukázat mu, že nepříjemné věci se dají řešit v klidu. Je dobré dítě učit o příčině a následku. Pokud bude vůči družinářce překračovat hranice, je v pořádku, když mu družinářka hranice stanoví. Dítě by se mělo učit nést následky svého chování. Zároveň je nutné vést ho k tomu, že je v pořádku zastat se samo sebe a že si k němu nikdo nesmí dovolovat agresivní jednání. Pokud by ho například učitel šikanoval, je namístě zakročit a nenechat si příkoří v žádném případě líbit. Dítě by mělo cítit, že má vedle sebe sebevědomého rodiče. K takovému rodiči má dítě přirozený respekt, protože cítí sílu, lásku, vyrovnanost a bezpečí. Rodič by měl být pro dítě vzor, a ne být v roli starší pubertální sestry, která se teprve hledá. 

Placená zóna

Petra Jonášová

je psychoterapeutka, zabývá se léčbou psychických traumat z dětství. Vystudovala Pražskou vysokou školu psychosociálních studií. Má pětiletý psychoterapeutický výcvik, který je garantován Pražskou psychoterapeutickou fakultou PVŠPS a je akreditován programem pro zdravotnictví. Je členkou České asociace pro psychoterapii, která je součástí Evropské asociace pro psychoterapii. Působí také jako poradkyně, koučka, publicistka a profesionální malířka.