Co nám sděluje tělo

Stává se vám někdy, že ačkoli váš život vypadá zvenku naprosto v pořádku – stabilní práce, vztahy bez větších dramat, zdraví relativně slouží –, přesto uvnitř cítíte tíhu, únavu, frustraci nebo podivné napětí? Mohlo by se zdát, že k tomu nemáte důvod. A tak můžete docela snadno podlehnout pochybám o sobě samých. Jsem nevděčná*ý? Přecitlivělá*ý? Slabá*ý? Tyto pocity však zažívá každý z nás. Jsou typickým signálem, který naše tělo vysílá ve chvíli, kdy se ocitneme v rozporu se svými hodnotami. Poukazují na rozpor mezi něčím, co děláme, a tím, co v hloubi duše považujeme za smysluplné, správné a důležité. Pokud takové pocity nebereme vážně, může nás to přivést k vyhoření, depresivním stavům nebo agresivnímu chování.

Hodnoty nejsou abstraktním pojmem. Tvoří pomyslnou základnu každé naší snahy, vždy stojí v jejím pozadí. Psycholog Jaro Křivohlavý je označil za kompas, podle něhož se v životě orientujeme. Jsou formovány, často nevědomě, vlivem sociálního prostředí a přirozeně se tak mezi lidmi liší s ohledem na národnost, vzdělání, věk nebo pohlaví. Hodnoty jsou relativně pevnou a stálou strukturou lidské osobnosti. Vycházejí z našich základních potřeb a do jejich uspokojování vkládají smysl. Pokud realita našeho života stojí proti našim osobním hodnotám, vzniká vnitřní konflikt, který Hans Selye kdysi popsal jako jeden z nejmocnějších stresorů vedoucích až k chronickému vyčerpání.

Proč je tělesná reakce tak výrazná

Konflikt, kdy dvě nebo více našich důležitých životních hodnot stojí proti sobě a my nemáme jasné řešení, jak jim všem dát rovnocenný prostor, je přirozeným fenoménem bytí. Typickým příkladem je rozpor mezi loajalitou a seberealizací nebo mezi péčí o druhé a péčí o sebe. Takové dilema není známkou slabosti, ale spíše důkazem toho, že nám na všech těchto hodnotách záleží. 

Hodnotové konflikty se často neprojevují okatě ani vědomě. V určitém napětí můžeme žít dlouho, aniž bychom si ho plně uvědomovali nebo ho přisuzovali jeho pravé příčině. Právě proto bývá tak snadné tyto rozpory přehlédnout. Tělo si jich však všimne – a reaguje. Nesoulad mezi hodnotami vnímá jako ohrožení vnitřní rovnováhy a spustí stresovou reakci. Jejím cílem je aktivovat nás, upozornit a motivovat nás ke změně: „Něco není v pořádku, je třeba to napravit.“ Právě tehdy máme šanci zastavit se a hledat cestu k vnitřnímu klidu – tedy souladu mezi tím, co žijeme, a tím, co je pro nás skutečně důležité.

Podrážděnost, napětí nebo vnitřní neklid tedy nejsou jen nepříjemným stavem. Jsou signálem, že je naše tělo ve střehu, připraveno k akci. Jde o přirozenou reakci na zátěž, která má za normálních okolností náš organismus chránit. Pokud však této připravenosti nevěnujeme dostatek pozornosti a nedojde k jejímu přirozenému vybití (například pohybem, vyjádřením emocí nebo změnou situace), stres se začne hromadit. Z krátkodobého mobilizačního stavu se stává chronické napětí, které postupně přetěžuje nervový systém a narušuje jeho schopnost regenerace. Výsledkem mohou být potíže se spánkem, opakující se bolesti hlavy či zad, únava nebo i ztráta radosti ze života.