Některé pravdy o mozku už neplatí

V neurovědách rychle přibývají nové poznatky, takže je snadné zůstat v zajetí dávno vyvrácených informací. Překonané je například tvrzení, že mozkové buňky se neregenerují a v průběhu života jen „umírají“. 

Ano, to mi připadá důležité. Téměř století panovalo dogma, že počet neuronů v dospělém mozku jen ubývá. Ale je to tak, že se sice s většinou neuronů rodíme – je jich plus minus 86 miliard –, ale přece jenom jsou v mozku oblasti, kde neurony vznikají i v dospělosti. Říká se tomu neurogeneze a podporuje ji třeba pohyb. Mozek není statický, i když samozřejmě také stárne, trochu se zmenšuje, ale samotné neurony při zdravém stárnutí příliš neubývají. Dříve se říkalo, že každou vteřinu nám „umře“ nevím kolik neuronů. Některé studie ovšem ukázaly, že neuronů zanikne tak dvě až čtyři procenta, a další výzkumy – pokud člověk stárne zdravě – neukázaly ani to. Jako kdyby typický neuron byl tak starý, jako je člověk sám – a neurony nově vzniklé v dospělosti jsou mladší. 

Stárnutí mozku se projevuje spíše tím, že se zhoršují synapse, zhoršuje se fungování, ale počet neuronů se nesnižuje. Proto vždycky říkám, že nikdy není pozdě začít mozek trénovat, ať už mentálně, nebo fyzickým cvičením a pohybem, podporovat ho dobrým spánkem – to má smysl v každém věku, protože i stárnoucí mozek je velice plastický. To jsou důležitá fakta, která lidi často podceňují – říkají si: pro mě je na to už pozdě, teď už nemá cenu s ničím novým začínat, když je mi padesát… A to je škoda, člověk se zbytečně ochuzuje.

Aleš Benjamin Stuchlík je neurovědec a kromě akademické a vědecké činnosti se věnuje popularizaci poznatků z oblasti neurověd. Jako neurokouč pomáhá manažerům, vedoucím projektových týmů a dalším odborníkům včetně pedagogů aplikovat nové poznatky do každodenní praxe při vedení, motivaci a péči o zdravé fungování jednotlivců i týmů. 

Ještě dnes se při různých příležitostech setkávám s výkladem o rozdělení mozku do tří vývojových oblastí, které mají striktně oddělené kompetence a nepracují společně. Ale současné výzkumy hovoří o rozsáhlých kooperujících sítích a o tom, že mozek funguje mnohem komplexněji, propojeněji, než naznačuje ten jednoduchý model.

Tomu se říkalo teorie trojjediného mozku, the triune brain theory. Podle ní existuje plazí mozek, limbický systém a neokortex. Teorii vymyslel Paul MacLean v šedesátých letech 20. století – a popravdě řečeno čelila kritice už tehdy. Moderní zobrazovací metody ji v podstatě rozmetaly na kusy. 

Opravdu se ukazuje, že mozek takto nefunguje. Je to velký mýtus, protože u spousty typů chování nebo u toho, co děláme a prožíváme, se zapojují obrovské oblasti mozku, takzvané sítě velkého rozsahu. Ty spolu komunikují. A typicky zapojují oblasti z těchto různých pater. Například tradičně se emoce dávaly do souvislosti s limbickým systémem, s mozkem savců, ale ukazuje se, že na emocích se podílí i neokortex, a to zásadně.

Zrovna tak se říkalo, že když jsme ve stresu, způsobuje to plazí mozek, ale přitom my ten stres zapojením racionálního mozku můžeme docela dobře ovládat. Například když cvičíme mindfulness, což je ověřená intervence proti stresu, zapojíme oblasti neokortexu tím, že se na nějaké podněty vědomě soustředíme a tím ztlumíme emoční a stresové nabuzení. Takže se ukazuje, že zmíněná patra nefungují odděleně – a vlastně vůbec nefungují jako patra. Mozek vytváří velikánské aliance, koalice nervových sítí, které se vzájemně různě propojují a typicky je to tak, že jednu činnost neovládá jedna část mozku, ale daleko víc oblastí. 

A když se z druhé strany podíváme na jednu oblast mozku, zjišťujeme, že se nepodílí na jediné činnosti, ale na spoustě různých činností, aktivita se dynamicky přeskupuje. Mozek by se dal spíš přirovnat k bzučící metropoli plné dálnic bílé hmoty – těch vláken, mozkových jader, která se vzájemně propojují a bzučí po dálnici dál. Mozek je prostě spíš pulzující velkoměsto než dům se třemi oddělenými patry.