Právo rodičů, nebo zájem dítěte?

Nová legislativní úprava rodinného práva, která vstoupila v platnost v roce 2026, přinesla do českého prostředí zásadní terminologický i praktický posun. Cílem novely bylo posílit postavení obou rodičů a zajistit dítěti právo na péči obou stran. Avšak z pohledu mediátora a psychoterapeuta, stojícího v první linii rodinných konfliktů, se otevírá otázka: nezaměnili jsme v honbě za „matematickou spravedlností“ práva rodičů za skutečné zájmy dítěte?

Zranění dospělí bojují o moc

Zásadní změna, kterou novela přinesla, spočívá v opuštění tradičního rozhodování o tom, komu bude dítě „svěřeno“. Legislativa nově akcentuje termín společná rodičovská odpovědnost, která rozchodem rodičů nezaniká ani se nedeformuje. Zákon nyní přímo ukládá soudům povinnost zkoumat jako první variantu tu, která zachovává péči obou rodičů v co největší možné míře. Pokud jeden z rodičů navrhne střídavou péči a splňuje základní kompetence, důkazní břemeno se fakticky přenáší na druhou stranu nebo na soud, aby odůvodnily, proč by takový model nebyl v zájmu dítěte. Tento posun k presumpci střídavé péče má za cíl eliminovat vleklé opatrovnické spory o každé procento času, v praxi však klade obrovské nároky na precizní definici toho, co tvoří kapacitu rodiče.

Procesní novinky navíc posílily roli neformálního řešení sporů. Soudy mají nyní širší pravomoci nařídit první setkání s mediátorem jako povinný krok ještě předtím, než dojde k samotnému dokazování. Právní úprava tak přiznává, že autoritativní rozhodnutí shora (rozsudek) je v rodinných věcech často méně stabilní než dohoda nalezená v mediační místnosti. Ruku v ruce s tím jde i silnější akcent na participativní práva dítěte. Soudy i mediátoři musí nově pracovat s metodikami, které umožňují dítěti vyjádřit jeho názor bezpečně a s ohledem na věk. Zatímco však zákonodárci mluví o modernizaci, v mediačních prostorech vidíme realitu, která je mnohem plastičtější než paragrafy. Boj o padesát procent času se totiž v rukou zraněných dospělých až příliš často stává bojem o moc, nikoli o blaho dítěte.

Skandinávský model versus realita

Při pohledu do zahraničí, například do Švédska nebo Dánska, kde střídavá péče funguje masově již desítky let, vidíme zajímavá data. Studie naznačují, že děti ve střídavé péči vykazují v průměru méně stresu než děti v péči výhradní, pokud – a to je klíčové – je konflikt mezi rodiči malý.