Stávat se vědomým člověkem

Není setkání jako setkání. Někdy i sebedelší kontakt proplyne mezi prsty jako voda, kterou si člověk umývá ruce. Dlaně uschnou a na dotek vody si už ani nevzpomenou. Někdy se však stane, že se kontakt propíše do více úrovní naší bytosti – člověk se k setkání vrací jako k vzácnému drahokamu, jehož odraz v něm zanechal stopu. 

A tak jsem před jedenácti lety na konferenci Breaking Conventions v Londýně potkala Rolanda Griffithse. Tento vědec patřil mezi průkopníky psychedelického výzkumu. Na poli vědy zaměřené na zkoumání vědomí, psychedelik a spirituality patří jeho jméno k těm, která neminete, pokud se o tematiku zajímáte do hloubky. Já jsem tehdy vůbec netušila, s kým mluvím. Naše setkání vědec zakončil otázkou, která do mě pronikla tak hluboko, že ji vnímám jako jednu z nejzásadnějších, jaké mi kdy kdo položil. „Are you aware?“ zeptal se. Přeložit bychom to mohli jako: „Jsi vědomá?“ Byly jsme tam tehdy dvě. Kolegyně odpověděla, že asi ano, a já zůstala potichu. Jsem vědomá? Jsem si vědoma toho, o čem Roland Griffiths mluví? Co to vůbec znamená být vědomý člověk? 

A tak mě tato otázka provází již jedenáct let a stala se jádrovým tázáním v souvislosti s mou motivací hledat cesty, které umožňují nahlédnout pod skořápku mě samé: čeho všeho si můžu být jako lidská bytost vědoma? 

Jak uvnitř, tak vně

„Svět je odrazem naší mysli,“ prohlásil jednou na své přednášce významný český psycholog Michael Vančura. Další z vět, které mi utkvěly. Co všechno jsme schopni promítat do své reality života? Je naše realita opravdu „jen“ odrazem naší mysli? Může to tak být, pokud si nejsme vědomi obsahů svého nevědomí – pokud nejsme v kontaktu se svým nejhlubším nitrem. 

Slavný indický mystik a básník Rúmí – podobně jako spousta dalších mystiků – ve svých textech neustále obrací pozornost čtenáře do jeho vlastního nitra. „Celý vesmír je v tobě,“ píše. Naše západní společnost je však vystavěna na pilířích, jež podporují směřování pozornosti takřka výhradně ven. Naplňovat se vnějšími podněty (podporuje to ekonomiku), zaneprazdňovat mysl, hodnotit, jak věci vypadají. Externí svět se stal kormidlem určujícím směr kolektivní plavby. 

Korejsko-německý filozof Byung-Chul Han poukazuje právě na tento mechanismus: společnost výkonu systematicky kolonizuje pozornost, protože niternost nic neprodukuje. Nic, co by se dalo koupit a co by podpořilo otáčení kapitalistických koleček nekonečného konzumu. Ticho, usebrání ani kontemplace nejsou produktivní. A co není produktivní, nemá v tomto systému místo.

Kanadský filozof Charles Taylor přináší jinou perspektivu, vycházející z poznání, že jsme ztratili kontakt s vlastními vnitřními zdroji, s tím, co v nás vědělo, co je pravdivé, ještě než nás začal formovat vnější tlak. Kým bychom byli bez vlivu vnějšího prostředí? A vrátíme-li se k metafoře plavby: co se stane, pokud námořníci, kteří dřív poctivě dělali, co se od nich čekalo, stáhnou plachty, zastaví se a začnou klepat na dveře světa uvnitř sebe? A co teprve až se ty dveře otevřou a oni zjistí, že vnitřní svět je stejně bohatý, ba bohatší, než ten vnější? Možná přestanou uvádět loď do pohybu a plnit nekonečný seznam povinností. A co bude s korábem na moři, když posádka odmítne přijmout předem daný směr a určenou roli?