Čím méně stresu, tím více sebevědomí?

Téma sebevědomí a sebehodnoty je to, co nás všechny ovlivňuje v každodenním fungování na mnoha rovinách. Jak sami sobě věříme a jak dokážeme odhadovat vlastní silné stránky, stát si za svými postoji, přesvědčeními a hodnotami, určuje i náš výkon a úspěch v pracovní, osobní a mezilidské sféře. V profesním i osobním životě se sebevědomí projevuje především ve schopnosti jednat v situacích, které nesou určitou míru nejistoty nebo potenciálního konfliktu tak, abychom udrželi vlastní nastavené hranice, vyjádřili svůj názor i případný nesouhlas a nesli zodpovědnost za vlastní chyby. V mezilidských vztazích se sebevědomí odráží v tom, jak jsme schopni balancovat mezi vlastními potřebami a potřebami druhých. Vybudování si zdravého sebevědomí je často uchopováno prostřednictvím kognitivní a behaviorální roviny, tedy skrze naučené komunikační strategie a vzorce chování. Často se však opomíjí fakt, že schopnost postavit se sám za sebe není otázkou pouze vědomé volby, ale je významně modulována aktuálním stavem našeho nervového systému.

Stresová reakce

Stresová reakce zásadně ovlivňuje percepci sociálních situací a naše následné rozhodování, které odpovídá aktuální míře našeho sebevědomí. V kontextu mezilidských interakcí může nervový systém rozhodovat o tom, zda aktivně vyjádříme své hranice, či se podřídíme druhým, nebo při konfliktu nebudeme schopni reakce a zamrzneme. Stresová reakce je komplexní víceúrovňový proces, který zajišťuje koordinovanou aktivaci centrálních, periferních i humorálních systémů organismu.

Klíčovou roli hraje humorální systém, především osa hypotalamus–hypofýza–nadledviny (HHN osa), jejímž hlavním úkolem je produkce hypotalamického kortikotropinu, hypofyzárního adrenokortikotropinu a nadledvinových glukokortikoidů. Osa HHN spouští řízený proces o třech fázích: zaprvé hypotalamus aktivuje sekreci hormonu kortikotropinu, zadruhé po patnácti až dvaceti vteřinách uvolněný kortikotropin pošle signál hypofýze, která spustí uvolňování adrenokortikotropinu, a zatřetí se adrenokortikotropin krevním řečištěm dostane k nadledvinám, které po několika minutách aktivují produkci glukokortikoidů jakožto hlavních hormonů stresové reakce. Jedná se o osu, která není spuštěna v akutní fázi stresu, ale až při působení dlouhodobější stresové zátěže. Při bezprostřední stresové reakci, v rámci dvou až dvaceti vteřin, do děje vstupuje sympatoadrenální osa (SAS osa), tedy sympatikus a dřeň nadledvin spolu s adrenalinem a noradrenalinem. Tato osa má dvojí úlohu: jejím hlavním významem je iniciace tohoto systému, který odpovídá za spuštění první fáze stresové reakce – fáze poplachové, zadruhé reguluje nástup dalších mechanismů týkajících se hypofyzárně-korové sekrece. SAS osa je součástí vegetativního systému – celá aktivace probíhá mimo úroveň vědomí a k její iniciaci dochází při všech typech stresu a ve všech stresových situacích.

Centrální nervový systém zahrnující mozek a míchu představuje integrační a řídicí centrum stresové reakce, přičemž nejvíce se uplatňují mozkové struktury hypotalamu, hypofýzy, hipokampu a amygdaly. Hypotalamus má významnou endokrinní funkci, především jsou zde lokalizovány dvě zmíněné hlavní stresové osy (HHN a SAS). Hypofýza je též endokrinní žlázou, adenohypofýza (přední část hypofýzy) produkuje tropní hormony a neurohypofýza (zadní část hypofýzy) zastává funkci shromažďování a uchovávání hormonů, které jsou tvořeny neurosekrecí zmiňovaného hypotalamu. Hipokampus je hlavním sídlem paměti, je citlivý na všechny stresové podněty a zároveň všechny paměťové úkony jsou výrazně ovlivňovány hladinou glukokortikoidů. Amygdala je zodpovědná za reakci strachu a emoční analýzu všech přijímaných informací. Při stresové reakci nesmíme opomenout ani funkci neokortexu, který zpracovává a dále vyhodnocuje pocity ohrožení, intuici, kreativitu a logiku.