Iluze oddělenosti

Jednadvacáté století často nazýváme stoletím individualismu, tedy společenského, morálního a politického postoje, jenž zdůrazňuje hodnotu, nezávislost a soběstačnost jedince. Ač můžeme vyzdvihovat, že jde o liberální chápání svobody se snahou omezovat zásahy společnosti do jedincova života, jde současně o úsilí postavit individuální cíle a práva nad kolektivní zájmy. Západní svět se točí kolem „já“, které se stalo středobodem individuálních vesmírů. Jsme vyzýváni, abychom měli svůj život plně pod kontrolou, stáli na vlastních nohou a nesli odpovědnost hlavně a pouze za vlastní štěstí i neúspěchy. Jako samostatné ostrovy plující po širém moři, oddělení od všeho kolem. 

Osamocené ostrovy

„Největší tragédií lidské existence je iluze oddělenosti,“ řekl Albert Einstein. V roce 1950 napsal v dopise adresovaném rodině zesnulého přítele: „Člověk je součástí celku, který nazýváme vesmírem – částí omezenou v čase a prostoru. Sám sebe, své myšlenky a pocity zakouší jako něco odděleného od zbytku, jako jakýsi optický klam svého vědomí.“ Einstein vycházel z fyziky – podle relativity neexistuje absolutně oddělený pozorovatel, vše je součástí jednoho prostoru a času. Optický klam vědomí si snad můžeme představit podobně jako třeba horizont, který se tváří jako hranice, jež ale ve skutečnosti neexistuje. I naše vědomí vytváří pocit, že já je oddělené, že svět je „tam venku“ a že v pomyslné hře života jsme každý individuálním hráčem, jen sami za sebe. Podle Einsteina je to však omezená perspektiva, ne konečná realita. Nutno dodat, že Einstein tím nepopírá individualitu – oddělenost je užitečná zkušenost –, ale není to nejhlubší pravda o skutečnosti. Ve stejném dopise, z něhož pochází výňatek výše, dále píše, že úkolem člověka je „rozšířit kruh soucitu tak, aby zahrnoval všechny živé bytosti“.

Různé barvy jedné skutečnosti

Když nahlédneme do odkazu některých starodávných kultur, jejich kosmologie se až nápadně shoduje s tvrzeními Einsteina a dalších západních myslitelů. Židovská mystická tradice učí, že všechno vychází z nekonečného božího principu (Ein Sof). Vše je jiskrou téhož světla. Ibn Arabi, jeden z nejvlivnějších súfijských mystiků a filozofů, často označovaný jako Šejch al-Akbar neboli „největší mistr“, sdílel hluboce metafyzické učení zaměřené na jednotu bytí. Filozofie neoplatonismu vycházející z učení Plótína nám ukazuje, že veškerá existence vyzařuje z Jednoho (To Hen). Mnohost je emanací jednoty, nikoli jejím popřením. Cílem lidské duše je návrat k vědomému zakoušení této Jednoty. Lao-c’, otec taoismu, šířil poznání, že člověk a příroda jsou součástí stejného taa, separace je pouze konceptem mysli. Jádrem védské filozofie je základní předpoklad, že vnímané oddělení mezi námi a vnějším světem je iluzí. Buddhismus předkládá koncept anattá – neexistenci trvalého já; vše je vzájemně podmíněno (pratītyasamutpāda). V afrobrazilském náboženském směru umbanda se často hovoří o propojenosti všeho – „duše je nití v tkanině vesmíru“. Kosmologie tradičních lidí z peruánských And se točí kolem principu ayni – posvátné reciprocity vycházející z poznání, že člověk není nad přírodou, ale je součástí neustále probíhající energetické výměny. Soulad znamená žít v rovnováze s krajinou, komunitou i duchovní dimenzí. V Kolumbii nese kmen Kogi poznání o neviditelných vláknech vztahů, z nichž je utkaná realita. Pojem aluna (stejnojmenný film je ke zhlédnutí na YouTube) označuje neviditelnou duchovní realitu nebo pole vědomí, ve kterém je veškeré bytí propojeno, a teprve z něj se rodí hmotný svět. A mohli bychom pokračovat. Je zajímavé, že napříč domorodými kulturami můžeme sledovat společné prvky, které spoluutvářejí jejich kosmologii a z ní vycházející přístup k životu a světu kolem.