Film Láska a nadějnější pohled na trauma

Proč jste se rozhodl natočit film, ve kterém figuruje téma traumatu ve vztahu dcery a matky?

Marko Škop: Máte pravdu, to je hlavní motiv. Ten vztah je symbiotický a nezdravý. Dcera totiž pro matku představuje především objekt, který slouží k uspokojení jejích potřeb dominance a kontroly. Jádrem je pro mě ale spíš dopad transgeneračního přenosu traumatu na naše chování. Dcera Anna totiž necítí vnitřní celistvost a neví, jaká je její identita mimo matku, a proto má tendenci tento manipulativní vzorec chování opakovat i vůči ostatním. To má hluboký vliv na všechny vztahy, které v životě navazuje.

Vedle toho zde ukazujeme ještě něco radikálně odlišného – vztah mezi smrtelně nemocným pacientem Janem a jeho milující ženou Mariannou. Anna je pozorovatelem této řekněme pravé lásky. To Anna nezná a přitahuje ji to.

Marko Škop je slovenský režisér, scenárista a producent, který na sebe upozornil oceňovanými dokumenty Iné svety(2006) a Osadné (2009). Jeho psychologické drama Eva Nová (2015) získalo cenu FIPRESCI na festivalu v Torontu. Film Budiž světlo (2019), který se zabývá radikalizací, xenofobií a křehkostí rodinných pout, získal v Karlových Varech speciální cenu ekumenické poroty. V polovině října vstupuje do kin pod hlavičkou Asociace českých filmových klubů jeho novinka Láska.

Co je pravá láska?

Marko Škop: To je vlastně jedna ze základních otázek provázejících lidstvo od nepaměti – jako například: „Co je Bůh?“ Nemyslím si, že někdy budeme znát přesnou odpověď, ale tento film přichází s myšlenkou, že skutečná láska je vztah, který v sobě nemá sobeckost. Druhý člověk tu pro nás není od toho, aby naplňoval naše očekávání, touhy nebo potřeby. Miluji ho proto, jaký je, a chci pro něj to nejlepší, i kdyby to mělo znamenat, že ho ztratím. Film zobrazuje kontrast těchto dvou různých typů vztahu.

Proč jste zvolil právě toto téma?

Marko Škop: Myslím si, že každý autor má témata, která ho zajímají. V mé tvorbě – jde o můj třetí hraný film – se opakovaně objevuje vztah mezi rodiči a dětmi. V tomto snímku jsem se pokusil komplexně uchopit mechanismy, které děti přebírají z okolního světa. Na prvním místě je to rodinná konstelace, přičemž matka je v raném dětství nejvýznamnější osobou.

Ladislav Pavić je chorvatský lékař, specialista v oboru radiologie a subspecialista v oboru neuroradiologie, který se ve své vědecké činnosti mimo jiné zabýval také výzkumem posttraumatické stresové poruchy.

Marko, z toho, co říkáte, vystupují známé psychologické koncepty – trauma, narcismus, vztahové vzorce. Jsou to ale velmi komplexní otázky. Jak jste přemýšlel o tom, jak je dostat do filmu, aby byly srozumitelné, ale zároveň se nezjednodušily?

Marko Škop: Nejsem odborník, jen člověk, který se zajímá o psychologii, ale také o umění, filozofii, sociologii a společenský život. Můj přístup je spíš intuitivní než založený na studiích. Poslouchám svůj vnitřní hlas a snažím se témata zobrazit tak, aby dávala divákovi smysl.

Láskaje třetím filmem volné trilogie po snímcích Eva Nová a Budiž světlo. Spojuje je otázka, jestli je v našem životě možný autentický čin – jestli můžeme něco změnit. V Evě Nové bojuje bývalá alkoholička o druhou šanci ve vztahu se synem. Nevíme, jestli se jí to podaří, ale snaží se. Karel Čapek někde říká, že lidé se nemění, jen ukazují své barvy. Já ale věřím, že změna možná je, ačkoli není snadná ani rychlá. Máme v životě své limity, ale můžeme se naučit sami se sebou lépe žít, když se poznáme a o zlepšení se pokusíme.

U filmu Láska mě zajímalo především to, jak moc nás ovlivňují rodiče, jak už bylo řečeno. Často v životě opakujeme různé vzorce jejich uvažování a jednání, aniž si to uvědomujeme. Málokdy se zastavíme a řekneme si: Proč to vlastně opakuju? Co se ve mně právě děje?

Tohle opakování rodinných vzorců, které potom ovlivňuje naše nejbližší vztahy, mě fascinuje. Stejně jako postava matky, na které jsme se spolu se scenáristkou Zuzanou Liovou snažili ukázat, že není jednoduše „zlá“. I ona je svým způsobem obětí vlastní matky. Má důvody, proč potřebuje být všemocná a proč k naplnění této potřeby používá dceru.

Ladislav Pavić: Právě vztah Anny a Marianny – Janovy ženy – je podle mě klíčovým bodem filmu. Neřekl bych, že jde o nějaké „léčení“, protože Anna není psychicky nemocná. To, co prožívá, spadá do normální lidské zkušenosti. V psychologii a psychiatrii je rozdíl mezi normálním a patologickým do určité míry statistický: něco je běžné, něco méně časté. O skutečné poruše mluvíme až tehdy, když problém člověku zásadně brání fungovat v běžném životě.