Deprese jako společenský fenomén

Deprese je oficiálně definována jako bio-psycho-sociální problém, přesto když o ní přemýšlíme, často se zabýváme převážně její individuální složkou – tedy tím, jak se projevuje v těle a duši člověka s touto diagnózou. Je to asi pochopitelné, vždyť takové zamýšlení dělají především ti, kteří se zabývají jednotlivcem – lidé se zkušeností deprese a jejich terapeuti. A terapeuti se zaobírají hlavně tím, jak člověku s depresí pomoci, a protože sociální rozměr deprese není něco, co by mohl jednotlivec snadno ovlivnit, soustředí se terapeut hlavně na to, co ovlivnit lze. Společenská rovina deprese tak leckdy zůstává stranou zájmu. 

Další potíží je, že sociologický výzkum je velmi náročný na provedení a nemá na léčbu deprese na rovině jednotlivce okamžitý dopad. Například souvislost mezi depresí a socioekonomickým statusem, vyloučenými lokalitami či rozvírajícími se nůžkami mezi bohatými a chudými je v současnosti dobře známá. Ovšem něco s tím udělat, to je spíše otázka politické (ne)vůle, občanské angažovanosti, opakovaného tlaku na vedoucí špičky, a tedy běh na dlouhou trať s cílem v nedohlednu.

Sociologická optika odhaluje širší souvislosti sdílených hodnot, přesvědčení a postojů, jež tvoří podhoubí našich životů – je to cosi neviditelného a samozřejmého jako vzduch, který dýcháme. Máme pocit, že „takhle to bylo vždycky“ a „toto je normální a přirozené“ – a teprve z nadhledu vidíme, že to tak není. Podmínky panující ve společnosti nejen přímo ovlivňují, kdo bude s větší pravděpodobností trpět duševní nemocí, ale i to, co bude nemocí zváno a co bude naopak považováno za žádoucí stav zdraví. Naše zdánlivě odvěké hodnotové a narativní rámce tvarují způsob, jakým uvažujeme o tom, co je normální, zdravé a co zasluhuje diagnózu a léčbu. 

Tlak na výkon 

Ačkoli nejsem sociolog, pět let – zpočátku se socioložkou Markétou Sedláčkovou, posléze s některými jejími kolegy – jsem vedla na katedře sociologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy seminář Depresivní společnost. V tomto kontextu jsme s magisterskými studenty zkoumali depresi (a úzkost) coby společenský fenomén a některé naše poznatky bych tu s vámi ráda sdílela. 

Jedním z prvních děl, na které jsme při svém zkoumání narazili, byla kniha francouzského sociologa Alaina Ehrenberga La Fatigue d'être soi (Únava ze sebe sama), ve které autor zkoumá depresi coby přímý důsledek vývoje západní společnosti. Tvrdí, že každá doba má svou „typickou“ nemoc a že deprese je jakýmsi nutným vedlejším produktem té naší. Zatímco dříve člověk trpěl pod tíhou všeho toho, co nesměl, dnes padá pod břemenem všeho toho, co by mohl. Svoboda výběru z nepřeberného množství možností se stává koulí na noze a zdrojem úzkosti: jsem dost dobrý, obstála jsem? V čase, kdy se prioritou stal osobní rozvoj a všechno se točí kolem toho, jak co nejlépe být sám sebou, je snadné každou chybu, každý nezdar vnímat jako přímý útok na pocit vlastní hodnoty. Je nutné zdůraznit, že každá společnost produkuje nějakou soustavu představ o tom, co je žádoucí a co nikoli, liší se právě jen v tom, co tyto představy upřednostňují a co zavrhují – a jaké duševní nemoci tím pomáhají vytvářet. Zatímco průmyslová společnost stavěla především na disciplíně a poslušnosti – typický byl konflikt mezi touhami jednotlivce a společenskou morálkou, nejvíce zkoumanou duševní poruchou byla vina, neuróza a lékem psychoanalýza s důrazem na zkoumání potlačených pudů –, moderní doba klade důraz na iniciativu, kreativitu, flexibilitu, svobodu a autonomii. Imperativem tu není společenský úzus, ale jednotlivec a jeho schopnost konat. Zdravý je ten, kdo podává výkon, zvládá množství úkolů naráz, je akční, flexibilní a motivovaný. Není tedy překvapením, že typickou duševní nemocí dnešní doby se stává deprese (a úzkost) coby opak výše uvedeného „zdraví“: únava, prázdnota, nedostatek energie, ztráta motivace a pocit vlastní nedostatečnosti. Lékem první volby jsou pak psychofarmaka a kognitivně-behaviorální terapie s primárním cílem vrátit člověka „do hry“ – učinit ho znovu akceschopným.