Cinknutí na dně sklenky

Připomeňme si stručně koncept aktivní naděje – přesněji řečeno „obnovujícího spojení“ – Joanny Macy, o němž jsem se v tomto časopise zmiňoval před časem. Joanna mluví o spirále, na níž se můžeme mentálně, emočně, tělesně a vizionářsky pohybovat. Můžeme opakovaně procházet určitými fázemi, které uzavírají kruh, vytvářejí celek. Jde o filozofický pohled vztahující se k cykličnosti přírodních procesů a současně o praxi, která může mít povahu každodenní psychohygieny. A přestože se Joanna transparentně neřadila do pole psychoterapie, lze její spirálu vnímat i jako popis psychoterapeutického procesu. 

Čtyři fáze obnovujícího spojení

Spirála začíná u fáze „vděčnosti“, v přírodní metafoře u kořenů, výživy, kterou máme k dispozici. Joanna Macy vděčnost samu považuje za jeden z nejsilnějších léků pro společnost naší doby. Teprve tato uvědomělá síla nám dává dobré zdroje a možnosti ponořit se do fáze druhé, fáze „uctění bolesti“, emocí, které aktuálně prožíváme. Nechat se rozhýbat emocemi k terapeutickému procesu bezpochyby patří. U Joanny je to potencováno skupinovou povahou práce s obnovujícím spojením. Její spirála má až rituální povahu. Skupina zesiluje sdílené emoce. To, jak nás emoce rozhýbou, má přímý efekt na třetí fázi spirály, kterou je „jinak viděné“. Tedy určitá metapozice, dalo by se říci, případně i změněný stav vědomí – situace, kdy přicházíme k řešením, inspiracím a vizím, které se zatím v našem arzenálu neobjevily. Čtvrtá fáze „jít dál“ by se terapeuticky dala chápat jako fáze integrační. Novou inspiraci převádíme do každodennosti v nějakém realistickém a uchopitelném krůčku. 

Obraz obnovujícího spojení ve všech čtyřech fázích dokonale ilustruje například silný a skutečný příběh polské lékařky Jolanty Wadowské-Król ze sedmdesátých let 20. století v aktuální seriálové podobě Olověné děti. V jednom z měst industriálního Slezska si doktorka všimla masových otrav dětí těžkými kovy, způsobených toxickými emisemi z místní huti na olovo. Narazila však na neprostupnou zeď komunistického aparátu, pro který byla huť symbolem socialistického pokroku a hospodářského úspěchu. Režim nasadil cenzuru, nátlak a zastrašování ze strany tajné bezpečnosti. Doktorka Wadowska-Król však neustoupila. Riskovala kariéru i bezpečí rodiny, falšovala lékařské zprávy a partyzánsky organizovala evakuaci tisíců dětí do ozdravoven a sanatorií, čímž jim zachránila život. Její příběh ukazuje, že aktivní naděje není meditativním čekáním na lepší zítřky, ale odhodláním jednat z pozice lásky a pravdy i tváří v tvář zdánlivě všemocnému systému.