Ženy na spektru byly celé dekády téměř neviditelné. I dnes o nich pořád víme žalostně málo – i my v pečujících profesích. „Ženský autismus“ bývá totiž dobře maskovaný, přitom může být zdrojem těžkostí i psychických obtíží, které ani odborníci neumí snadno rozklíčovat.
Ve vědě i medicíně dlouho panoval takový nešvar: studie a výzkumy často probíhaly na mužském těle – to ženské se opomíjelo. I proto se třeba endometrióza a další ženské nemoci zkoumají intenzivněji teprve posledních pár let. Stejně tak diagnostika duševních potíží byla dlouho nastavena podle projevů u chlapců a mužů. Typickým příkladem je právě ADHD a autismus: zatímco u chlapců si okolí všimne hyperaktivity, „divného“ či agresivnějšího chování, dívky své symptomy častěji maskují, stahují se do sebe nebo se trápí úzkostmi. Řada žen tak svou diagnózu získává až v dospělosti, mnohdy po letech neúspěšné léčby depresí, somatických potíží nebo vyhoření. Anebo dál tápou a nerozumí, co je špatně. A nikoho v okolí – blízké, terapeuta, lékaře – ani je samotné nenapadne, že by mohly být na spektru.
Nachystat si, co řeknu
„Dívám se na reality show na Netflixu – a sleduju, jak tam spolu lidi mluví, teče jim to z pusy, jako když se pustí voda z kohoutku. Oni si vůbec nepřipravujou, co řeknou! To mě fascinuje.“ Poslouchám klientku Ivanu, která má oficiálně diagnostikované ADHD a sama si myslí, že má hraniční poruchu osobnosti. Vyhledala terapii, protože chce lépe zvládat svůj vztah s přítelkyní – a regulovat svoje emoce.
Pracujeme spolu dlouhé měsíce. Uslyším o její potřebě denních rituálů, bez kterých nevyjde ven, o tom, že by se chtěla na party u partnerčiných kamarádů bavit jako všichni ostatní, ale kontakt s lidmi ji tak zahltí, že se pak na dva dny musí úplně odpojit a být sama doma. V přátelstvích byla často nejistá, nevěděla, co má říkat, jak se má chovat, na střední škole kopírovala mluvu spolužaček a připravovala si předem scénáře, aby mohla probírat, co zajímá ostatní. Byla na nich podle svých slov „závislá“. Někdy s ní cloumá takový smutek a pláč, že se jí hlava úplně zahltí a neexistuje v tu chvíli nic jiného. Bojí se, že kvůli vyhroceným emocím ztratí vztah s partnerkou. Klasické projevy ADHD jako nesoustředěnost, zapomínání věcí a vnitřní chaos u ní nepozoruju, ale nekomentuju to. Když mě nechává nahlédnout do způsobu, jak vnímá a přemýšlí, často zmiňuje, že v hlavě má „pořádek a klid“... dokud nepřijde třeba další intenzivní nebo dlouhá interakce s lidmi.
Proč to nikdo neuviděl?
Žijeme pod vlivem patriarchální historie, a i když se to jako společnost hodně snažíme změnit, bohužel pořád máme vědomou či nevědomou tendenci chovat se k dívkám a chlapcům jinak. Holčičky jsou skrze filmy, reklamy a internetový obsah odmala vystavovány ideálům krásy a požadavkům na to, jak mají vypadat jejich těla. Dívka také možná od někoho občas uslyší, že má být „hodná“, nemá tolik projevovat emoce, nemá zatěžovat okolí, má hlavně myslet na druhé, má se přizpůsobit. I proto jsou dívky, které se narodily s autistickým mozkem, kolektivem více tlačeny k tomu, aby nevyčnívaly, zapadly, nedělaly problémy. Mají se prostě hezky kamarádit s ostatními. Jenže pro autistickou dívku nebývají sociální interakce intuitivní a snadné jako pro neurotypické děti. Jako by jí chyběl „návod“, jak se chovat, jak mluvit – a sama si ho musí bedlivou detektivní prací krok za krokem vyrábět. Analyzovat výrazy tváře a umět si je přiřadit k názvům emocí. Udržovat oční kontakt, ale pozor, ne moc ani málo! Hodiny v pokojíčku přemýšlet o tom, co říct kamarádkám, jak se zapojit do jejich světa. A pořád se u toho všeho cítit trochu jako mimozemšťan. Tady někde ve velmi brzkém školním věku vzniká dovednost maskování, tedy schopnost nedávat najevo svou divnost, nehoupat se, nedělat zvláštní pohyby. Nedívat se stranou, když se mnou někdo mluví, neptat se na divné věci. Abych byla přijata. Všechno tohle úsilí navíc stojí mozek hodně energie. Dívka může přijít domů ze školy, kde se chovala precizně podle pravidel party – a být naprosto vyčerpaná. Nebo zažít úplný shutdown, tedy jakési zamrznutí, odpojení, emoční prázdno s totálně vybitou kognitivní baterkou. Zatímco autističtí chlapci mívají častěji sklony nahromaděný stres vypouštět ven agresí, zvuky, stimmingem (opakovanými pohyby, které regulují nervový systém), děvčata přetížení z přehlcení spíš obracejí dovnitř. A pokud takto „vypnou“, ztichnou a pasivně sedí v koutku, okolí to snadno přehlédne nebo to považuje za pouhý stud plynoucí z plachosti.
Placená zóna
Předplatitelé časopisu mají neomezený přístup k článkům publikovaným od roku 2005 až do současnosti.